Fan Fiction - Harry Potter - Povídkové cykly



Malfoyesque
~by Estriel~


Varování: Povídka obsahuje incest, slash, zneužívání mladistvých a explicitní sexuální scény.

~My Sweet Prince, You Are the One~
-Placebo-


Kletba Imperius působí na mysl člověka obdobným způsobem jako Veritasérum či ilegální nápoje lásky...

Draco si již za dlouhá léta zvykl na prázdniny strávené v knihách. Nepřestal ovšem proto náplň svého volného času prožitého doma, v Malfoyově sídle, nenávidět. Má plné zuby kleteb, nekonečných hodin černé magie a nudných teoretických textů.

Buď jak buď, Draco se léto co léto znovu a znovu pouští do stále složitějších knih, občas listuje stranami zatuchlých svazků dlouho do noci, přestože by mnohem raději využíval letní odpoledne k procvičování famfrpálových manévrů a v noci si hojně dopřával sladkého spánku. Nicméně Draco dodržuje pravidla a plní své povinnosti – protože Lucius si to tak přeje.

Imperius otupuje svobodnou vůli člověka a nutí ho dělat to, co - Draco ztuhne a přestane číst v půli věty. Něco kovově chladného a hladkého se dotkne holé kůže na jeho krku, klouzajíc dolů po jeho šíji směrem k porozhalenému límci košile.

Draco se zimničně zachvěje, přestože v jeho ložnici panuje příjemné teplo a hřejivé paprsky dopoledního slunce se jako lesklé užovky plazí po jeho pracovním stole.

Když místo hladkého oblého předmětu po jeho krku přejedou dva špičaté hroty, Draco tiše sykne, na okamžik nechá klesnout víčka, a jeho dolní ret se zbarví do sytého karmínu, jak jej Draco prudce skousne mezi zuby.

Vyskočí mu husí kůže, mrazí ho v zádech, když pár hrotů putuje po jeho krku, k místu, kde krk přechází v rameno, a zase zpátky vzhůru. Necítí bolest, jen lehké podráždění. Špičky zanechávají dvojitou bledě růžovou stopu na Dracově pleti – smetanově bílé, protože Lucius nedovolí slunci, aby ji byť jen letmo políbilo.

Pak špičáky nahradí vlahá dlaň, dokonale upravené štíhlé prsty se rozběhnou po Dracově šíji mapujíce své teritorium, objevujíce potisící každý milimetr dostupné kůže. Bříška prstů obkrouží Dracovo ucho a on sebou cukne, maličko a téměř neznatelně se zachvěje; kdokoliv jiný by si toho ani nevšiml, ale všetečná ruka Draca zná stejně dobře, jako ho zná ruka vlastní, postřehne každou změnu, zaznamená každý pohyb.

Teď ruka pocuchá jeho světlé vlasy, které stále ještě na omak připomínají hedvábné chmýří, přestože Draco už dávno přestal být pětiletým dítkem a vyrostl v téměř patnáctiletého mladého muže.

V následujícím momentě ruka ozdobená prstenem, jehož stříbro se jako had obtáčí kolem velkého zeleného smaragdu, pevně sevře Dracovu bradu, nutíc ho tak, aby se odvrátil od okna, skrz které dosud strnule zíral.

Ačkoliv hluboko něj bublá nespokojenost a vzdor, Draco se bez odporu otočí, neboť poslušnost a respekt patří k nejzákladnějším vlastnostem každého dítěte z rodu Malfoyů – a Draco byl odjakživa dokonalým Malfoyem, ať se mu to líbí nebo ne.

Pomalu vstávaje od stolu vzhlédne, jeho stříbrem protknuté oči se střetnou s korespondujícím párem duhovek zračících nenasytný hlad a zvrácený chtíč.


Lucius Malfoy pozoruje svého jednorozeného syna s neskrývaným zaujetím. Výraz v Dracových očích – odevzdaný, nuceně submisivní a přesto pichlavý a plný zpupné arogance – pošle skrz Luciusovo tělo celé hejno perlivě vzrušivých impulsů. Lechtají ho pod kůží, svrbí ho v konečcích prstů, zrychlují jeho tep, jeho dech, aby se nakonec usadily v jeho podbřišku a níž.

Lucius se několik okamžiků nehybně kochá pohledem na svého chlapce, na elegantní a delikátní rysy Dracovy půvabné tváře, na husté řasy ostře kontrastující s mléčně bílou pletí, na smyslně pootevřené rty, které v něm vyvolávají necudné představy. Pase se očima na Dracově útlé postavě – téměř jako stvořené pro Luciusovo otcovské objetí; opájí se synovou svěží, rozkvétající mužností; dychtivě pohledem hltá pruh odhalené kůže v porozepnuté košili... Ach ano, Draco je obrazem čiré krásy; a co Luciuse těší ještě víc, Draco je celý jeho. Příliš drahocenný na to, aby se ho směl zmocnit kdokoliv jiný, jeho pleť příliš hebká pro drsné ruce, jeho krev příliš čistá, aby ji zneužíval někdo cizí. Ne. Draco patří navždy jen a pouze jemu.

Lucius zvedne se spokojeným poloúsměvem na rtech svoji hůl s kovovou hadí hlavou na konci a zahákne hadovy ostré zuby za Dracovu košili v místě, kde sedí první zapnutý knoflík.

Jedno prudké trhnutí a knoflíky se rozlétnou všemi směry, lehká látka se se zapraskáním roztrhne. Draco na okamžik ztratí rovnováhu a zavrávorá, nečekané škubnutí ho překvapilo... Jinak nehne ani brvou, z jeho klidné tváře se nedá vyčíst vůbec nic, dál stojí s rukama volně podél těla, zničená hedvábná košile splývajíc nepořádně kolem jeho boků. Jako by nic.
Draco Malfoy je očividně hoden svého jména; v necelých patnácti letech má víc sebekázně, než mnozí dospělí získají za celý život.

~*~


Draco si ostatně na chování svého otce mohl za dlouhá léta již zvyknout. Od dětství byl vystavován na obdiv otcovým přátelům, kteří Luciusovi záviděli jeho novou hračku, zatímco manželky Smrtijedů se rozplývaly nad Dracovou roztomilou tvářičkou, jeho světlounkými lokýnkami, jeho hladkou porcelánovou kůží: ach, jaké to máte rozkošné dítě.

Draco si pamatuje, jak v sedmi letech začal chápat, že něco v jeho rodině možná není tak úplně normální. Jeden z hostů na novoročním večírku tradičně pořádaném v Malfoyově sídle se opovážil dotknout se Draca způsobem, který se Luciusovi příliš nezamlouval – lehce podnapilý muž ho tehdy pocuchal ve vlasech, pohladil po tváři, posadil si ho na klín. Draco si až moc dobře vzpomíná, jak jeho otec onoho muže s chladným vztekem v očích popadl a odvlekl ho do vedlejší místnosti, odkud se záhy zeleně zablesklo.
Cena za pokus okusit byť jen málo z osobního majetku Luciuse Malfoye je vysoká.

Tehdy se Draco poprvé zamyslel nad významem otcových objetí a letmých pohlazení po hlavě či tváři, jemných doteků – tu na rameni, v pase, tu na koleně... Začal dumat nad motivem tiše vtisknutých polibků – na špičku nosu, za ucho, na víčka očí před spaním, na jeho drobná chodidla, na pupík, když se čas od času s otcem koupal, na pootevřené rtíky... Tehdy Draco nerozuměl, nedokázal rozumět. Dnes už Draco samozřejmě rozumí – až příliš dobře.

~*~


Zatají dech, když hroty vyčnívající z tlamy hada na konci Luciusovy hole provokativně pomalu klouzají dolů po jeho nově odhalené hrudi. Silou vůle se snaží udržet oči otevřené, ale když hadovy špičáky opatrně zajedou za pásek jeho kalhot, Draco se vzdá a s prudkým nádechem nechá klesnout víčka. Způsob, jakým jeho tělo reaguje, se mu příčí, ale Draco se mu nedokáže vzepřít. Jeho vlastní tělo je jeho slabostí, jeho zrádcem.

Nechá se – stále se zavřenýma očima, jako slepá ovečka – přitáhnout blíž; aniž by kladl odpor, vklouzne svému otci do náručí; nechá se obrátit jako panenka bez vlastní vůle... Jako by jeho rozum přestával spolupracovat, kdykoliv se mu žilami rozlije to prapodivné horko a svaly prostoupí to mravenčivé napětí, které se stupňuje tak dlouho, dokud Draco dokáže myslet jen na jedinou věc: hořkosladké vyvrcholení a pak uvolnění.

Draco cítí obrysy pevného těla, které se k němu těsně přimkne, jako by mu chtělo připomenout, komu Draco náleží.

Zkušená ruka najde jeho bradavku, drobnou růžovou tečku, a promne ji mezi bříšky prstů, stiskne, jemně pohladí, znovu přitlačí...
Draco chce mlčet, chce zůstat potichu, bolestivě se zakousne do svého spodního rtu – vše marně. Netrvá dlouho a přidušený vzdech se vydere z jeho úst, následován – jako v odpověď – tlumeným zasténáním těsně u Dracova ucha.
Horký dech ho zalechtá na krku, zkoumající ruka se přesune k druhému maličkému hrášku, kde pokračuje ve slastném trýznění.

Když horká dlaň putuje níže a níže, aby se vzápětí začala zabývat zapínáním jeho kalhot, Dracovi se podlamují kolena. Celý se třese, má sucho v krku a slabým hlasem vydechne málem neslyšné:
„Prosím... Ne.“

Ozve se zvuk rozepínaného zipu a zároveň se Dracovi do ramene jemně zaryjí zuby, vlhký jazyk místo vzápětí zmapuje, zklidňuje podráždění.

„Prosím... Nedělej... Ne, prosím. Ach... N---ááá. Pros-- Ne-,“ šeptá Draco málem jako smyslů zbavený, přestože jeho tělo naléhavě volá po pravém opaku.

Dracovi se hnusí jeho vlastní neukázněnost, přeje si, aby se mohl bránit reakcím na všechny ty doteky, vjemy a pohyby, aby se dokázal ovládnout. Dříve mu to nepřipadalo tak těžké – vlastně mu to vůbec nepřipadalo těžké!

~*~


Bylo mu jedenáct, když se Lucius rozhodl, že Draco je dost starý k tomu, aby si začal uvědomovat své tělo jinak než dosud. Tehdy poprvé poznal doteky v místech, o kterých ho dříve ani nenapadlo přemýšlet – ovšem Draco tomu nevěnoval přílišnou pozornost. Doteky prstů ho šimraly a škádlily, protože se mu ale otcovy hry vesměs nezdály špatné, nijak zvlášť mu nevadily. V té době se Draco mohl klidně položit na záda, občas se zvonivě rozesmát, když Luciusovy prsty našly obzvláště lechtivé místečko, a při tom všem v duchu uvažovat o famfrpálu či něčem podobně vzdáleném, neboť tehdy na jeho těle nezáleželo.

Jako dvanáctiletému mu začalo svítat – začínal chápat, co se to vlastně děje. A nahánělo mu to strach!
Tušil, že to by se nemělo.
Strnule si nechával líbit Luciusovy něžnosti; ztuhlý a konsternovaný nad onou situací, bezradný a příliš vyděšený, než aby se pokusil odporovat. Konec konců, Draco přijížděl domů ze školy vždy jen na pár dnů či týdnů a svého otce za celé prázdniny tak jako tak viděl jen několikrát. Proto usoudil, že nejlepší bude mlčky se podřídit – přece jen se mu nic strašného nedělo, bylo to jen zvláštní, velmi zvláštní... Nic bolestivého, vyloženě nepříjemného či jinak škodlivého. Vlastně bylo vše v pořádku, uklidňoval se Draco.

Vše se změnilo jednoho srpnového odpoledne, jehož události si Draco pamatuje, jako by k nim došlo teprve včera, jsou vryty do jeho vzpomínek jako hluboká nezhojená stopa.

Venku již několikátý den vytrvale pršelo, provazy deště skrápěly pozemky obklopující Malfoyovo sídlo, halíce tak krajinu do rozmazaného, mlhavého hávu. Proudy vody klokotaly v okapech a kapky bubnovaly na okenní tabulky, vyhrávajíce monotónní melodii.

Lucius Malfoy si udělal na pár dní volno, aby mohl strávit nějaký čas se svou rodinou, se svým synem. Už to samo o sobě bylo velmi neobvyklé.

Onoho osudného odpoledne hráli v herně biliár. Dracovi se podařilo potopit většinu otcových koulí, a nadýmal se proto pýchou.
Možná kdyby nebyl tak zaujatý vlastním úspěchem, byl by si Draco všiml nevídaného výrazu v Luciusově tváři, byl by zpozoroval podivný lesk v otcových očích, který by mu snad mohl posloužit jako varovný signál...

Lucius tehdy sledoval svého třináctiletého chlapce se zalíbením – tolik se změnil za těch několik měsíců! Vyrostl, jeho paže vykukující z krátkých rukávů působily silněji, pevněji; z jeho obličeje pomalu, ale jistě vyprchávala dětská měkkost...

Draco se zrovna chystal zaútočit na poslední kouli, která Luciusovi zbývala. Předloktím se opíral o tmavě zelené plátno, jímž byl stůl potažený; oči měl přimhouřené soustředěním, když v předklonu tágem mířil na bílou kouli, zvažuje nejvhodnější úhel úderu.

Vše se stalo tak rychle, že než Draco vůbec stačil pochopit, co se děje, bylo příliš pozdě.

Jeho otec stál náhle za ním a sebral mu tágo, které vzápětí s třísknutím přistálo na zemi. Pramen dlouhých světlých vlasů Draca polechtal v zátylku, silné ruce přitiskly jeho dlaně a poté i tvář na zeleně potaženou desku, takže Draco hrudí dolehl na biliárový stůl, lapaje po dechu.

Kalhoty mu sklouzly z útlých boků, jakmile Lucius rozepnul knoflík a zip, spodní prádlo mu bylo vteřinu na to staženo ke kolenům.

Luciusovo koleno se vklínilo mezi Dracova stehna, roztahujíc jeho nohy dál od sebe. Spěšně zamumlané kouzlo a Draco ucítil cosi studeného a vlhkého, co se rozprostřelo uvnitř něj – trhl sebou; byl to šokující pocit, navíc tak nečekaný...

Jeden prudký uspěchaný pohyb – pak následovala už jen bolest; Draco zanaříkal a do zděšeně vytřeštěných očí mu vhrkly slzy. Měl dojem, jako by jej někdo rval ve dví, ta bolest, paralyzující bolest. Křičel a zmítal se, plakal a zoufale prosil, zalykal se a snažil se vysvobodit. Nikam to nevedlo. Zavřel oči, přesvědčen, že tohle je jeho konec.

Pak bylo najednou po všem, bolest se zmírnila, nechávajíc za sebou lepkavé horko. Draco slyšel další zašeptané slůvko a léčivé kouzlo se rozběhlo po jeho třesoucím se těle, hojíc v místech, která Draco dosud považoval za prudce intimní a do nichž si jeho otec tak bezohledně a bez Dracova souhlasu vymanil přístup.

Draco stále vyčerpaně pololežel na stole, neschopen postavit se na rozklepaných nohou, a tiše vzlykal, celý se chvěl; nevnímal, takže k němu dolehly jen útržky Luciusových slov a vět:

„Mrzí mě – příště – bude se ti to líbit – neměl jsem se nechat unést – poprvé – pomalu – vyprovokovals – ani nevíš – v pořádku – uvidíš – “

Otcova ruka ho pohladila po zádech, přejela přes jeho lopatky... Pak se ozvaly vzdalující se kroky.

Draco jen plakal, svezl se na kolena a ještě dlouho poté, co za Luciusem zapadly dveře, seděl zhrouceně na podlaze, opíraje se o biliárový stůl.

Slibované příště nebylo o nic lepší; Draco křičel, kopal, plakal a vzpíral se. Marně. Potřetí už jen sklíčeně fňukal a tiše kňoural, vzdal se, byl příliš slabý v porovnání se svým otcem, bezmocný. Začal Luciuse nenávidět, každý jeho polibek, dotek, objetí. A přesto...

Přesto jen o několik týdnů později cítil pod jeho rukama slast a potěšení, jakkoliv si to následně vyčítal; zmítal se a sténal, ale už ne bolestí, jen rozkoší, ze které mu však bylo vždy při pohledu zpět špatně.
Chvilkové fyzické uspokojení pokaždé rozezpívá jeho tělo, ale jeho duše pláče dál; Draco si připadá špinavý, zneuctěný, ponížený.

~*~


Cítí ruku, která vklouzne do jeho rozepnutých kalhot, lehce se tře skrz tenkou látku o vše říkající vybouleninu...

Dracovi se podlomí kolena, silné paže ho podepřou a on se octne v otcově náručí. Jedna ruka nadzvedne jeho bradu a horký jazyk si najde cestu skrz jeho pootevřené rty.
Draco už ani nevnímá, že je vzápětí zdvižen ze země a nesen několik kroků směrem k posteli, kde si ho Lucius čelem k sobě posadí na klín, skoro jako by to byla dětská hra...


Lucius si svého syna prohlíží se zalíbením, zatímco ho pomalu pohupuje na klíně způsobem, který by snad mohl být nevinný pro kohokoliv jiného – ne však pro ně dva.

Draco se mu lehce chvěje v náručí, tak půvabný a zdánlivě neposkvrněný – nikdo, skutečně nikdo by nedokázal při pohledu na jeho chlapce vytušit, co se děje za dveřmi ložnice během Luciusových otcovských návštěv. Lucius je pyšný, neboť jeho syn již tak mladý dokonale zvládl um přetvářky.

Draco nemá ponětí, kolik smyslnosti z něj vyzařuje, ať už dělá cokoliv. Neumí svůj zevnějšek a šarm využívat. Draco si neuvědomuje své vlastní možnosti. Luciuse to občas až zaráží.

Lucius Malfoy totiž nevidí, že jeho syn nechce být svůdný či přitažlivý, že netouží po dobývání srdcí. Nedochází mu, že se Draco cítí provinile, že pod vyrovnanou fasádou skrývá hluboký stud a zoufalství, že jediné, po čem prahne, je pokoj. Draco nenávidí, když se na něj lidé dívají podobně jako jeho otec, když se ho chtějí dotýkat. To vše Lucius nevidí – nebo nechce vidět.

Přitiskne rty na Dracův krk a pokrývá jej rychlými polibky, zastaví se v bodě, kde se pod kůží třepotá tep, používá rty, jazyk, zuby...


Netrvá dlouho a Draco je zbaven svého posledního oblečení; až na poroztrženou košili a ponožky, kterými se jeho otec zjevně nehodlá zdržovat.
Draco se ve své nahotě cítí mnohem zranitelnější, ale i přesto nemůže nezasténat slastí, když se Luciusova ruka jakoby náhodou dotkne jeho vzrušení. V pevně zavřených očích ho začnou pálit slzy – jsou to slzy zoufalého vypětí, slzy vzteku a ponížení, ale i zdrcující touhy po uvolňujícím orgasmu.


Lucius sleduje Dracův téměř bolestný výraz a cítí, že už déle nedokáže odolávat – musí ho mít hned teď! Draco se slzami v úporně zavřených očích, se štíhlými bílými stehny ovinutými kolem jeho pasu v křečovitém sevření, s nehty zatínajícími se do jeho ramen – Luciusovi se z hrdla vydere divoký vzdech.

S posledním zlomkem racionálního myšlení zamumlá kouzelnou formulku a Dracovo překvapené syknutí a prudké nadechnutí jsou mu signálem, že kouzlo splnilo své poslání.

Aniž by se obtěžoval s postupnou přípravou, jediným přesně směřovaným pohybem vklouzne do synova těla a rozkošnicky se usměje, když Draco vykřikne bolestí.
Se spokojeným zasténáním si připomene, jak báječně úzký jeho syn je, načež se začne pomalu a požitkářsky pohybovat v onom vzrušivě horkém a zakázaném těle.


Po několika minutách je po všem a Draco zůstane unaveně ležet na posteli, uspokojený, avšak duševně na dně. Je zpocený a rozpálený, prudce oddychuje, cítí se špinavý a touží po dlouhé horké sprše, ve které by ze sebe alespoň pomyslně smyl špínu předchozích okamžiků... Ale nenajde sílu zvednout se z lůžka, kde leží jen v roztržené košili a ponožkách, napůl zamotaný do pomuchlaného prostěradla a přehozu; leží jako porcelánová panenka bez života, s níž si její malá majitelka dosud hrála jakousi podivnou nemravnou hru. Najednou se celý rozklepe zimou.

~*~


Poté, co Lucius uprchl z Azkabanu a z vážené osobnosti se stal hledaným zločincem, už ho Draco nevídá tak často. Přesto se jen pramálo změní a jejich setkání proběhnou vždy v tradičním duchu.

~*~


Když Draco dokončí studium v Bradavicích a vrátí se domů do Malfoyova sídla, Lucius tam na něj již čeká. A všimne si několika věcí, které jej popudí a zneklidní.

Draco k němu přistoupí a v jeho očích září cosi jiného, nevídaného, cosi zvláštně a šokujícně skutečného.

Lucius se zamračí, když si uvědomí, že kdysi dokonale alabastrová pleť jeho syna získala lehký zlatavý nádech, že jeho tváře očividně laskalo vřelé slunce svými paprsky, že Dracův nos zdobí dvě tři pihy, které slunce vylákalo na povrch.
Pozlobí ho to, nicméně Lucius má větší starosti než opálení svého syna, proto tuto nesrovnalost prozatím přejde.

„Otče,“ řekne Draco a v jeho hlase není ani památky po dřívější úctě a bezpodmínečném respektu. Jeho tón zní málem pohrdlivě, ale Lucius pomine i toto, neboť dospívající lidé mají sklony pozapomínat na autority, k nimž mají vzhlížet. Lucius si umíní, že později – co nejdříve – Dracovi připomene, komu právem náleží v celé té své aroganci. Ach ano, přesně to jeho syn potřebuje.

Lucius se chystá Draca obejmout, ale vtom si všimne drobného detailu, který jej rozlítí.

„Draco,“ osloví svého syna ledovým hlasem. „Jak se opovažuješ? Kdo ti to udělal?“ procedí skrz zuby, s námahou se kontroluje. Ukazováčkem míří na Dracův krk, jako by tam spatřil něco nanejvýš odpudivého.
Těsně nad límcem Dracovy košile se vyjímá zarudlé místečko – skoro jako by je Draco provokativně vystavoval na obdiv. Lucius nemá pochyb o tom, jaký je původ onoho podráždění.

„Řekni mi, kdo,“ zopakuje, odhodlán náležitě ztrestat člověka, který si dovolil dotknout se jeho dítěte.

Jako by mu ztuhla krev v žilách, když se v obličeji jeho syna místo očekávaného zděšení objeví pohrdlivý úšklebek.

„Kdo?“ Draco nadzvedne obočí a několikrát zamrká očima, jako by si z Luciuse tropil žerty. „Ty chceš vědět, kdo?“ nakloní se k němu, aby mohl pokračovat zlomyslným šeptem. „Člověk, který přinese zkázu tvému prohnilému pánu a tím zpečetí tvůj pád. Tatínku.“ Dracovo poslední slovo zní jedovatě, je plné nenávisti, čiré nezředěné nenávisti, která se hromadila dlouhá léta.

Poté, co dořekne, vtiskne Draco na Luciusovy rty lehký polibek, ze kterého čiší zášť a opovržení.

„Sbohem,“ prohodí potom a aniž by otálel byť jen vteřinu, přemístí se s tichým prasknutím pryč.

~fin~

Děkuji Dangerous za beta-read.


++ Komentovat ++


++ Předchozí část cyklu ++ Další část cyklu ++

Zpět na přehled Harry Potter fan fiction