Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 9 - Vítězství za každou cenu?


V několika dalších dnech Harry zjistil věci, kterým by dříve odmítal věřit - jednou z nich byl fakt, že s Dracem Malfoyem se dalo mluvit, normálně mluvit. A Harry si uvědomil, že povídat si s ním je jiné než třeba povídat si s Ronem nebo Hermionou a že se mu to líbí. Scházeli se po nocích ve věži, a když se potkali během dne, výjimečně bez doprovodu přátel, pokaždé si dopřáli alespoň objetí nebo nedočkavý polibek v nějakém tmavém zákoutí či opuštěné boční chodbičce. Harry měl na jednu stranu dojem, že je to vše nějak špatné, nevhodné - ale copak něco může být špatné, když máte pocit, že je to ta jediná správná věc? Líbilo se mu to, přestože to musel neustále před všemi tajit, plížit se v noci po škole a často si vymýšlet výmluvy... Prostě chtěl být s Dracem.

Pomalu se přiblížil konec března a s ním i dlouho očekávaný famfrpálový zápas Nebelvíru se Zmijozelem a poté velikonoční prázdniny.

„Zmijozel určitě vyhraje, Pottere!“ řekl Draco Harrymu sebejistě den před zápasem, když spolu opět trávili pozdní večer ve věži. „Můj tým...“ pokračoval, zatímco zuby oždiboval Harryho rameno, „je v kondici jako nikdy předtím.“ Pyšně se usmál. Harry věděl, že je to pravda - Draco svoje spoluhráče dokázal vybičovat jako nikdo jiný, jakožto kapitán měl obdivuhodnou autoritu a zmijozelské družstvo bylo pod jeho vedením den ode dne lepší. Ne lepší než naše, řekl si spokojeně.

„Ani sebelepší tým ti nebude nic platný, pokud se ti nepodaří chytit Zlatonku, Malfoyi,“ usmál se Harry líbezně a zastrčil Dracovi za ucho pramínek vlasů, který mu spadl do čela.

„Tentokrát tě porazím,“ prohodil Draco s jistou dávkou arogance.

„Samozřejmě - asi jako pokaždé za posledních pět let?“ zašklebil se Harry pobaveně.

„Moc se nevychloubej, Pottere. Zítra tě tvé dlouhotrvající štěstí konečně opustí,“ řekl Draco povzneseně a nečekaně stiskl zuby trochu pevněji místečko, kde Harryho rameno přecházelo v krk. Harry vyjekl a setkal se s Dracovým rozverným pohledem. „Vážně mě baví si s tebou hrát, Harry - nejen při famfrpálu,“ zkonstatoval Draco a vtiskl letmý polibek na Harryho tvář. „A zítra se těš!“ dodal škádlivě.

~*~


Následujícího dne se celá škola sešla na tribunách u famrfpálového hřiště. Zápasy mezi kolejními mužstvy byly všeobecně velmi oblíbené, ale přestože Havraspár a Mrzimor nehrály špatně, přece jen se nevyrovnaly hře zmijozelského a nebelvírského družstva - proto patřily střety Nebelvíru se Zmijozelem k nejočekávanějším a také nejvíc vzrušujícím.

I Harry sám zbožňoval zápasy se zmijozelskou kolejí. Nastoupit proti Havraspáru či Mrzimoru bylo jako sejít se k přátelskému utkání, ale ve hře se Zmijozelem se odrážely veškeré antipatie, které nebelvírští chovali k žákům s hadem ve znaku (a naopak), což famfrpálu dodávalo na dynamice. Vystupňované emoce, napětí a neskrývaná rivalita - porazit Zmijozel přinášelo nebelvírskému kapitánovi mnohem větší zadostiučinění než vítězství nad kteroukoliv jinou kolejí. A že s tím souviselo i porazit Draca Malfoye... to byla sladká třešinka na dortu.

Když v čele svého družstva nastoupil na hřiště, uvítal Harryho hlasitý povzbudivý křik nebelvírských, podpořený jásotem žáků Havraspáru i Mrzimoru. Přímo proti němu nadutě kráčelo sedm postav v zelených hábitech vedených vyzývavě se tvářícím Malfoyem.

„Kapitáni, podejte si ruce,“ zavelela madam Hoochová.

Oba mladí muži udělali krok vpřed, aby si krátce potřásli rukama. Harrym projela vlna vzrušení, když se na pár vteřin dotkli dlaněmi a prsty. Malfoyův sebevědomý pohled v něm ještě vyburcoval jeho touhu - musí vyhrát!!! Víc, než kdy jindy si přál Draca porazit - a potom později slíbat ten uražený a naštvaný výraz z jeho tváře.

Madam Hoochová zapískala a čtrnáct hráčů na košťatech se vzneslo do vzduchu.

Harrym prostoupilo známé nadšení, když vystoupal vysoko nad hřiště a s větrem čechrajícím mu vlasy se začal rozhlížet po Zlatonce. Zrovna se divil, kam se poděl Malfoy, když se zmijozelský kapitán objevil hned vedle něho a z boku do něj strčil.

„Tak uvidíme, kdo z koho!“ křikl Draco, zatímco letěli jeden vedle druhého; tak blízko, že se dotýkali stehny; a provokativně do sebe vráželi.

„Jen se předveď!“ zazubil se Harry sebejistě a vzápětí mírně sklonil násadu svého Kulového blesku - koště okamžitě zareagovalo a Harry se během několika vteřin vznášel hluboko pod Malfoyovou úrovní.

Draco ho chvíli sledoval - líbilo se mu, jak Harry létá. Musel přiznat, že nebelvírský chytač je lepší letec než on sám - Draco měl dojem, že narozdíl od něj si Harry ve vzduchu počíná naprosto přirozeně, jakoby se na koštěti už narodil. Když on kdysi dávno poprvé vzlétl, nebylo to zdaleka tak jednoduché a musel se nejdříve naučit své koště zvládnout - oproti tomu Harry tehdy v prvním ročníku prostě nasedl a letěl, jako by to dělal odjakživa.

A v tom, zcela náhodně, ji Draco zahlédl. Zlatonka se třepotala vysoko nad jednou ze zmijozelských brankových obručí. Draco byl právě zhruba v polovině hřiště, což mu před Harrym dávalo drobný náskok. Cítil, jak mu krev zrychleně pulsuje v žilách, když se naklonil vpřed, ve snaze snížit odpor vzduchu na minimum se co nejvíc přikrčil v souladu s linií násady koštěte a jako střela vyrazil šílenou rychlostí přes hřiště.

Harry spatřil povědomý zlatý záblesk téměř ve stejném okamžiku jako Draco a automaticky vystřelil oním směrem. Rukama křečovitě svíral násadu a za letu horečně uvažoval...

Malfoy má lepší koště - ale Kulový blesk je pořád Kulový blesk. Na tak skvělém koštěti se už mnoho zdokonalit nedalo a mezi Harryho koštětem a jeho nástupcem, Kulovým bleskem II, na kterém létal Draco, bylo jen pár nepatrných rozdílů. Malfoy má náskok... přemýšlel Harry dál, ale vzápětí se zarazil: Přestaň sakra filozofovat a prostě se dostaň ke Zlaté dřív než on!!!

Podařilo se mu Draca dohnat, takže by prsty dosáhl na konec jeho koštěte. Na čele mu vyskočily kapičky potu, když se dostal skoro vedle něj. Plně se soustředil a začal natahovat ruku, když se přiblížili téměř na dosah ke Zlatonce. Harry by ji byl v následujícím momentě sevřel v dlani, kdyby Malfoy nepustil oběma rukama koště a nevrhl se vpřed v jakémsi skoku. Jeho prsty zachytily zlatý míček, načež Draco začal padat dolů, vstříc trávníku na famfrpálovém hřišti.

Harry šokovaně sledoval, jak zmijozelský chytač uvěznil Zlatou v dlani, aby se poté začal propadat dolů.

Těžko říci, zda to byl chytačský reflex či něco jiného, co Harryho naléhavě přimělo, aby prudce strhl vlastní koště směrem k zemi a napřaženou paží zachytil v předloktí Dracovu ruku svírající Zlatonku.

Draco zavřel oči v očekávání opravdu tvrdého a bolestivého dopadu a v duchu jen doufal, že pád přežije a madam Pomfreyová ho následně zase postaví na nohy. Bylo mu jasné, že pustit se koštěte v takové výšce bylo velice pošetilé a nezodpovědné, ale prostě MUSEL Pottera porazit, aspoň jednou a zrovna teď, stůj to, co stůj.

Najednou uslyšel zasvištění následované pevným stiskem na paži. Zůstal viset vysoko nad zemí, a když překvapeně otevřel oči, uviděl Harryho, jak se jednou rukou přidržuje vlastního koštěte a druhou drží celou jeho váhu. Harry vraštil čelo námahou a soustředěním, když opatrně zamířil k zemi a zastavil přesně tak vysoko, aby Draco mohl bezpečně seskočit, poté, co Harry uvolnil jeho předloktí.

Harry jako ve snách pozoroval, jak Draco dopadl na trávník, trochu užasle se rozhlédl a vzápětí zvedl vítězoslavně ruku nad hlavu. Zlatonka zběsile třepotala křidélky v jeho dlani v zoufalé snaze osvobodit se.

„Neuvěřitelné! To je neuvěřitelné! Draco Malfoy chytil Zlatonku!“ dolehl k Harrymu hlas Seamuse Finnigana, který po Lee Jordanovi převzal úlohu komentátora. „Sto padesát bodů pro Zmijozel, který tímto vyhrál 180 : 40 nad Nebelvírem.“

Ozval se ohlušující řev vítězné koleje a Harry pomalu zase začínal chápat situaci... Zaplavil ho vztek - ať už na něj samého nebo na Malfoye, trpká chuť porážky a také nějaký jiný pocit, který si Harry nedokázal vyložit... Před pár minutami, když mu Draco vyfoukl Zlatou přímo před nosem, ho prostě NEMOHL nechat spadnout a přizabít se o zem - a když teď viděl zářící úsměv na jeho tváři a rozjasněné oči, byl na blonďatého chlapce příšerně naštvaný a zároveň...

Harry zmateně přistál a obklopen zamlklými členy vlastního týmu vykročil k šatnám, pryč od radujících se zmijozelských.

„Harry!“ Vzhlédl a uviděl Rona, jak se k němu žene, následován Hermionou. „Harry! Měl jsi toho bastarda nechat, ať se rozplácne na zemi, ať si zpřeráží všechny kosti, ať se zab-“ vykřikoval Ron rozvášněně, ale Harry ho přerušil.

„ Ne!“ řekl rázně a odmítavě zakroutil hlavou.

„Ale proč ne?! Co se to s tebou stalo? Malfoy by si to zasloužil!“

„Ne! Prostě... Pravidla fair-play ti nic neříkají?“

„Samozřejmě, ale tohle - TOHLE je Malfoy, Harry! Prober se!“ hulákal Ron, stále v šoku jak z porážky Nebelvíru, tak z Harryho chování.

„Rone - prostě vyhrál. Tečka. Promiň, ale nechci to rozebírat,“ řekl Harry možná až moc tvrdě a nechal Rona stát na místě.

„Zkus příště chytat Zlatou a ne Malfoye!“ zaslechl ho ještě uštěpačně mumlat než za sebou zavřel dveře šatny.

Harrymu se v hlavě usídlila jediná myšlenka: To není možné! Ani si nevzpomínal, kdy naposled opouštěl famfrpálové hřiště jako poražený, kdy se mu nepodařilo zmocnit se Zlatonky... Zapomněl, jak chutná prohra. Možná by se necítil tak divně, kdyby ho neporazil jeho věčný rival - a kdyby byl schopný nechat Malfoye, kterého měl vlastně nenávidět, aby si ublížil. Ale právě představa jeho obličeje zkřiveného bolestí byla něco, co nikdy nechtěl vidět a nemohl dopustit. Harry si uvědomil, jak rozporuplné pocity v něm dnešní zápas zanechal - vztek a zároveň... obavu? Opravdu si děláš starosti o to, aby se mu nic nestalo? zeptal se v duchu sám sebe a jistota, se kterou si dokázal odpovědět, ho až překvapila.

~*~


Druhý den seděl Harry u snídaně a zřejmě musel vypadat poměrně zničeně, protože hned několik spolužáků se ho snažilo povzbudit.

„Všichni víme, že jsi mnohem lepší, Harry!“

„Nedělej si z toho těžkou hlavu.“

„Byla to prostě jen náhoda.“

„Příště jim dáme co proto!“

Harry jejich poznámky téměř nevnímal, koneckonců ho ani tak netrápilo, že jednou pro změnu nevyhrál. Bylo mu líto, že Ron se tváří docela mrzutě - zjevně mu porážka Nebelvíru a Harryho fair-play ležely v žaludku víc než Harrymu samotnému. Harryho už přešel včerejší vztek a měl-li být upřímný, celkem se těšil, až Draca zase uvidí - což se mu vzápětí splnilo.

Do Velké síně totiž za jásotu zmijozelského stolu vkráčel Draco, oblečený v zeleném famfrpálovém hábitu a s pyšným úsměvem. Očividně si své vítězství hodlal náležitě vychutnat.

Harry se naštvaně ušklíbl, když Draco obřadně usedl ke stolu, vycenil zuby v zářném úsměvu a s pohledem upřeným na Harryho pozvedl svůj pohár, přičemž několikrát zamrkal.

Arogantní blbečku! otituloval Malfoye Harry a uhnul pohledem. Co si vůbec o sobě myslí?! Nebýt mě, ležel by teď na ošetřovně ovázaný od hlavy k patě! vztekle zaťal pěsti. Jen si nemysli, že to jen tak přejdu! Podíval se přes síň na blonďatého chlapce, který si právě shodil famfrpálový hábit z ramen a zůstal sedět v černém tričku. Ty namyšlený, samolibý... hezký a přitažlivý... DOST! Pokud očekává, že se rozkrájím kvůli jeho pěkné tvářičce, tak to se tedy plete! Harry se zvedl a doprovázen zkoumavými pohledy svých spolustolovníků opustil Velkou síň.

++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++