Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 7 - Přiznání a upřímnost

What is it in us that makes us feel the need
to keep pretending?
Gotta let ourselves be.
~Christina Aguilera, Soar~


~*~

Za celou sobotu a neděli viděl Harry zmijozelského chlapce jen třikrát - jednou, když Draco zrovna odcházel z Velké síně po obědě, zatímco Harry a jeho přátelé teprve dorazili; a dvakrát při večeři. Pokaždé se snažil zachytit jeho pohled - bez úspěchu. Harry měl dojem, že se mu Draco záměrně vyhýbá.

Pondělí nepřineslo jakoukoliv změnu a Harrymu to začínalo lézt na nervy - tři noci málem nezamhouřil oka, když potmě ležel v posteli, střídavě Malfoye proklínal a ztrápeně se převaloval, když si musel přiznat, že by dal cokoliv za to, mít ho vedle sebe. (Nebo snad nad sebou? Pod sebou? Harry se nemohl rozhodnout... Prostě tady, co nejblíže, s rukama pevně kolem jeho vlastního těla!) V noci z pondělka na úterý si umínil promluvit si s ním, ať už Draco chtěl nebo ne.

~*~

Když v úterý vyšli s Ronem a Hermionou z učebny po hodině přeměňování, plácl se Harry rádoby z ničeho nic do čela:
„Málem bych zapomněl!“ vyhrkl. Tenhle scénář promýšlel minulou noc a teď konečně nastal čas ho uskutečnit. „Chtěl jsem se ještě na něčem domluvit s McGonagallovou. „Uvidíme se na obědě,“ řekl svým dvěma přátelům, kteří jen pokrčili rameny a pokračovali dál. Harry se otočil a vrátil se pár metrů ke dveřím učebny - právě včas, aby se střetl s Dracem, který v doprovodu Crabba a Goyla opustil třídu.

„Malfoyi - “ oslovil světlovlasého chlapce, který působil mezi svými přerostlými poskoky nezvykle drobně, přestože byl poměrně vysoký. „Chci s tebou mluvit,“ řekl a doufal, že jeho hlas zní dostatečně klidně a odhodlaně.

„O čem?“ protáhl Draco znuděně a povýšeně, ale Harrymu neuniklo, jak se celý napřímil, jako by se celé jeho tělo napjalo, ačkoliv výraz v jeho obličeji zůstal úplně lhostejný - koneckonců strávil Harry několik posledních dnů pozorováním každého jeho pohybu; a kromě toho - i když Dracova přetvářka byla dokonalá, jeho oči ho zrazovaly, na okamžik se v nich mihl záchvěv intenzivního pocitu.

„Práce z lektvarů, Malfoyi,“ napodobil Harry Dracův tón, když se spolu před týdnem bavili ve Velké síni.

Crabbe vrhl na Draca pohled jasně říkající: Máme se on něj postarat? Draco se na Crabbeho podíval tak ostře, že kdyby pohled mohl zabíjet, zbyla by z hromotluka jen hromádka popela. Poté spočinul očima na Harrym a jeho výraz nenápadně zjemněl: Potter je můj.

„Jděte,“ prohodil Draco směrem ke Crabbemu s Goylem (kteří se nedali dvakrát pobízet), aniž by z Harryho spustil oči. „Tak co je?“ zeptal se, když ti dva zmizeli za rohem.

Harry jen kývl hlavou k prázdné učebně vedle té, ze které před chvílí vyšli, a zamířil dovnitř. Draco ho mlčky následoval.

„Pottere, co se té práce z lektvarů -“ promluvil Draco chvíli poté, co za nimi zaklaply dveře, ale Harry mu skočil do řeči.

„Draco,“ řekl tiše, ale rozhodně. „Musíme si promluvit.“

„Copak nemluvíme?“

„Vážně promluvit.“

„Ale -“

„Malfoyi, víš moc dobře, co mám na mysli!“ Harry zvýšil hlas a zjistil, že se mu třese. Stál k Dracovi zády, ale než pokračoval, obrátil se k němu a díval se mu do očí. „Ty pohledy, dvojsmyslné poznámky, chování a... a ten - ten polibek!“ vychrlil ze sebe jedním dechem.

„To TYS mě líbal, Pottere,“ řekl Draco mdle.

„A tys mě líbal zpět,“ namítl Harry. „Něco mezi námi se změnilo a -“

„Nezměnilo,“ řekl Draco prostě. „To něco tam bylo od začátku, přiznej si to konečně.“

Harry na něj jen překvapeně zíral. „A proč se mi tedy od pátku úmyslně vyhýbáš? Když TY sis to přiznal?“

„Když něco děláš v životě poprvé -“ začal Draco, ale Harry ho už zase přerušil uprostřed věty.

„Ty ses líbal poprvé v životě?!“ zatvářil se šokovaně.

„Pottere! Co si to o mně myslíš?!“ ohradil se Draco okamžitě. „Jenže ty jsi...“

„Kluk?“ doplnil ho Harry.

Draco jen přikývl, pak navázal na svá předchozí slova. „Děláš-li něco poprvé, tak tě to... děsí.“ Mluvil teď tiše a kupodivu bez arogantního podtónu. „Harry...“ nečekaně vzal jeho tváře do dlaní. Stáli si zase velmi blízko a Harry cítil svůj zrychlující se tep. „Nevím, co se děje a prostě...“ na jeho lících se znovu objevil růžový nádech, „mám strach.“ Sklonil hlavu a upřeně se díval na podlahu. Harry zauvažoval, jak strašné to asi musí pro někoho jako Draco být, přiznávat se k takovým pocitům. „Ačkoliv nebudu předstírat, že se mi to všechno nelíbilo,“ promluvil Draco náhle znovu, vzhlédl a v očích mu zajiskřilo.

Harryho Dracova nezvyklá otevřenost zaskočila - očekával sarkasmus, povýšenost a odmítnutí; domníval se, že Draco bude chtít na veškeré události předchozích dní zapomenout a tvářit se, jako by k nim nikdy nedošlo. Místo toho se setkal s upřímností, která ho úplně odzbrojovala, náhle si připadal zcela zranitelný pod tím neodbytně pravdivým pohledem, jenž mu nedával možnost k úniku... Před čím bys chtěl utíkat? Dokázals čelit lordu Voldemortovi, ale teď bys vzal nohy na ramena? Ne, Harry vlastně ani netoužil po úniku. Chtěl být s Dracem - a chtěl být Dracův. Jakkoliv ho ta představa děsila a udivovala, nemohl a nechtěl se jí vzpírat, protože to byla pravda, ve své nejčistší podstatě.

Mezi oběma mladými muži se na chvíli rozhostilo ticho, když se každý sám zabýval svými myšlenkami. Harry se musel začít usmívat - a něco v jeho úsměvu způsobilo, že se Draco cítil téměř jako opilý... Byla to něha zářící v Harryho očích a rozjasňující celý jeho obličej?

Draco se chystal Harryho obejmout a konečně, po více než třech dnech duševního utrpení, zase cítit jeho rty na svých. Už už by to byl udělal, kdyby k nim z chodby nedolehly dva rozrušené hlasy.

„Rone, uklidni se, Harry měl určitě dobrý důvod -“ ozval se Hermionin chlácholivý tón.

„Jenže mě už tohle vážně nebaví. Není to fér!“ odsekl Ron naštvaně.

Harry sebou škubl. Nechápal, co se stalo a proč jeho kamarádi prostě nejsou na obědě. „Musím jít,“ řekl tiše směrem k Dracovi, který přikývl a tlumeně prohodil:
„Uvidíme se. Dám ti vědět.“

Harry naznačil souhlas a vyklouzl z učebny. Ron s Hermionou právě zahýbali za roh.

„Hej, Rone! Herm!“ zavolal na ně a spěšně je doběhl.

„Kdes byl?“ zeptal se Ron a ani se nenamáhal skrývat podrážděný tón.

„Rone!“ špitla Hermiona, snažíc se ho mírnit. Omluvně se přitom podívala na Harryho.

„Vždyť jsem vám říkal -“

Ron ho zastavil v půli věty. „McGonagallová už pěknou dobu sedí ve Velké síni.“

„Ahh...“ Harry se snažil přijít co nejrychleji na nějakou smysluplnou výmluvu, ale žádná ho nenapadla.

„Takže Harry Potter už před námi ZASE něco tají!“ ušklíbl se Ron trpce. „Copak nám nevěříš?“ Jeho hlas zněl teď vyčítavě a bylo z něj jasně poznat, jak ublíženě se Ron cítí.

„Rone, já...“ začal Harry, ale tentokrát se do rozhovoru vložila Hermiona.

„Rone, chováš se jako malé děcko! Pochop, že Harry nic netají proto, že by nás měl za nedůvěryhodné! Je to jeho povinnost a ty bys to měl respektovat a ne se takhle ješitně urážet,“ řekla věcně a Harry jí byl v ten moment neskutečně vděčný - ušetřila ho nepříjemného vysvětlování. Vzápětí ho ale popíchlo svědomí. Kdybys jen věděla, Herm...

„Promiň,“ řekl smířlivě Ronovi, který se ale stále tvářil dotčeně a kysele. Harryho to mrzelo, měl špatný pocit z toho, že lže svým nejlepším přátelům, ale copak mohl dělat něco jiného? Říct jim pravdu nepřicházelo v úvahu, Harry si byl stoprocentně jistý, že zejména Ron by reagoval podobně jako právě shozená atomová puma. Proto se rozhodl nechat oba kamarády v domnění, že všechny jeho tajnosti souvisí s Řádem a jeho činností.

~*~

Když se Harry večer konečně dostal do své ložnice, poté, co ho Colin a Dennis Creeveyovi přiměli, aby jim a nebelvírské sekci jejich klubu chvíli dělal společnost (Pěkně dlouhá chvíle to byla!), našel za oknem malou sovičku svírající v pařátcích pečlivě poskládaný kousek pergamenu. Byla chudinka celá promrzlá, asi už tam seděla notnou dobu, čekajíc, až mu bude moct zprávu doručit. Jakmile od ní pergamen vzal, zase hned odletěla.

Sejdeme se v deset ve věži, přečetl si Harry vzkaz a mrzutou náladu, ve které ho zanechali bratři Creeveyové, vystřídalo příjemné vzrušení. Stručné větičce chyběl podpis, přesto bylo Harrymu naprosto jasné, kdo ji psal, ačkoliv jeho písmo nikdy pořádně neviděl...

Ještě jednou si prohlédl rukopis - byl uhlazený a elegantní, přesně jako jeho majitel; nepřipomínal škrábance typické pro většinu mužské populace z Harryho okolí, ovšem postrádal ozdůbky a kudrlinky, které Harry vídal u dívek. Dokonale vystihuje svého vlastníka, rozhodl se Harry. Jedinečný a... krásný. Při té myšlence mrkl na hodinky a trhl sebou. 9:49. Musel sebou hodit, chtěl-li to za jedenáct minut stihnout do nejvyššího patra astronomické věže. Popadl svůj neviditelný plášť a nepostřehnut opustil nebelvírskou společenskou místnost. Všichni byli tak zabráni do večerní zábavy, že si ani nevšimli otvoru v portrétu, který se otevřel sám od sebe...

~*~

O třináct minut později otevřel Harry dveře do pozorovatelny vysoko v astronomické věži. Až do pátečního večera tu nikdy nebyl, ale místnost si zamiloval, už když sem poprvé vstoupil, a teď na něj opět dýchlo její osobité kouzlo. Vešel dovnitř a zase za sebou zavřel.

Zpoza modrého sametového opěradla pohovky se vynořila blonďatá hlava. Draco chvíli zíral Harryho směrem, ale jako by ho neviděl. Harrymu pár vteřin trvalo, než mu to došlo - Draco ho OPRAVDU neviděl.

Harry si jediným pohybem stáhl neviditelný plášť z hlavy a dopřál si okamžik zábavy při pohledu na Dracův obličej s výrazem naprostého úžasu v očích. Pak nechal plášť sklouznout z ramen a Draco se vzápětí ušklíbl :

„To jsem si mohl myslet, tehdy ve třetím ročníku!“ prohlásil a Harry se rozesmál při vzpomínce na Malfoyovo zděšení, když tenkrát zahlédl v Prasinkách Harryho hlavu vznášející se ve vzduchu. Dracova drobná trpkost se rozplynula, a dokonce mu zacukalo v koutcích úst - slyšet Harryho tlumený smích a vidět veselá světýlka v jeho očích bylo nečekaně... hezké.

Draco počkal, až se Harry dosměje a stále se usmívaje dojde až k němu, aby se usadil hned vedle něj.

„Vlastně...“ promluvil Draco polohlasně, „jsem s tou sovou chtěl počkat třeba do zítra, nebo tak, ale trpělivost nikdy nepatřila k mým silným stránkám,“ pokrčil rameny. „To čekání mi připadalo až příliš dlouhé.“ Skoro sedm let, dodal v duchu. „Život je docela krátký,“ pokračoval zamyšleně. „A já bych nerad prošvihnul to nejlepší,“ téměř už šeptal, když náhle ucítil lehký dotek na paži.

Ten kratičký kontakt poslal skrz jeho tělo vlnu vibrujícího napětí. Jestli něco mezi ním a Harrym fungovalo, pak chemie. Draco si nepamatoval, že by na něj kdy někdo měl takový efekt. Pokaždé, když se dotkli byť jen konečky prstů, cítil Draco Harryho kouzelnou energii, která ho obklopovala - od jeho vlastní se lišila, byla klidnější a čistá, a přesto v ní bylo něco povědomého, čemu rozuměl.

Podíval se druhému chlapci do očí a neobvyklá vážnost v Harryho výrazu ho překvapila. Draco se chystal vzít Harryho do náručí a políbit ho, ale Harry ho zadržel.

„Počkej,“ řekl a jeho prsty se sevřely kolem Dracovy paže.

++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++