Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 5 - Představy a touhy

When I wake you’re never there
But when I sleep you’re everywhere

~Michelle Branch, Everywhere~

~*~

To si říkáš Malfoy? Měl by ses propadat hanbou, vždyť Potter si s tebou dělá, co chce. Dokonce jsi ho dneska ochraňoval před jeho vlastním zbabraným lektvarem. Copak ti přeskočilo? Jen tak mu dovolíš takhle s tebou mávat? Kam jsi to jen došel – fantazírovat o Harrym Potterovi! Toužit po KLUKOVI! Draco Malfoy seděl na své posteli a myšlenky mu zběsile vířily hlavou. Po žádném klukovi netoužím! ztratil trpělivost, vztekle se zvedl a vyrazil do společenské místnosti Zmijozelu, kde se zastavil a horečně se rozhlédl.

„Hej, Blaise!“ zavolal na hnědovlasou dívku ze svého ročníku, která se v rohu bavila s Pansy Parkinsonovou a několika dalšími děvčaty. Hlouček se zahihňal, když Blaise vstala a kočičím krokem došla až k Dracovi.

„Draco?“ usmála se a začala si na prst namotávat pramen vlasů. Blaise Zabini byla poměrně hezká.

„Pojď se mnou na chvíli,“ popadl ji Draco za ruku a společně se vytratili směrem k chlapecké ložnici.

Draco dovedl Blaise až do své části ložnice a ačkoliv v místnosti nikdo jiný nebyl, zatáhl závěsy. Poté dívku beze slova objal v pase, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Blaise velmi rychle překonala prvotní překvapení, opětovala polibek a ruce ovinula kolem jeho krku.

Draco dost dobře nevěděl, co a proč dělá, když Blaise ležela v jeho posteli a on její hrdlo pokrýval polibky. Koneckonců, nebyla prvním děvčetem v jeho životě.

Tohle vážně chceš? přemýšlel. Uvědomil si, že dívka ho nechává naprosto chladným, jeho polibky postrádaly jakékoliv známky citu. Přestal a lehl si na záda vedle Blaise.

„Draco?“ zašeptala. Žádná odpověď. „Draco, miláčku, co se stalo?“ ucítil její dlaň na prsou, když se nad ním sklonila.

„Jdi pryč.“

„Ale... ale... proč?“ její hlas zněl udiveně.

„Prostě vypadni!“ řekl rozladěně. „A neříkej mi miláčku!“ procedil skrz zuby, ale Blaise už ho neslyšela. Vstala a vyběhla z ložnice, Draco ještě zaslechl její tiché vzlyknutí, ale bylo mu to jedno. Všechno mu v ten moment bylo sobecky lhostejné, až na jedno jediné – na Harryho Pottera.
Draco se roztáhl na posteli, zavřel oči a nechal se unášet myšlenkami... Harryho intenzivní pohled, Harryho rty, Harry s roztomile červenými tvářemi, Harry jen s ručníkem kolem beder, Harry na koštěti, Harry, Harry, Harry. Začínal být zoufalý, když musel sám sobě přiznat, že beznadějně touží po Harrym Potterovi. Nejvíc ho ale sužovala otázka, na kterou si nedokázal odpovědět: Co cítí Harry? Byla jeho dnešní fyzická reakce pouhou náhodou, nebo přece jen měla co do činění s faktem, že to byl zrovna Draco, pod kým se Harry ocitl v poněkud kompromitující poloze?

~*~


Harry ležel v posteli s obličejem zabořeným do polštáře, který objímal rukama, a poslouchal tlukot vlastního srdce, jenž byl všechno, jen ne klidný. Po několikáté se v duchu vracel k dnešní příhodě – a pokaždé, když si připomněl váhu Dracova těla na svém, energii, která z něj sálala, a dotek jeho dlaní, chvíli mu trvalo, než se jeho dech zase ustálil. Pouhá vzpomínka mu působila hotová muka, když si Harry s pevně sevřenými víčky představoval, že místo tkaniny ho po tváři hladí světlé pramínky vlasů a že místo polštáře prsty přejíždí po hebké pleti. Ze rtů mu splynulo tlumené zasténání... Byl moc náročný? Vždyť si přál jen jedno – Draca Malfoye.

~*~


„Ten chlapec v sobě má velkou temnotu, Brumbále,“ řekla profesorka McGonagallová ustaraně a vážně pohlédla na ředitele bradavické školy. „Draco Malfoy?“ nadzvedl Brumbál obočí a klidně si uhlazoval stříbrné vousy.

„A bojím se, že jednoho dne ho to přemůže, přestane poslouchat svou vlastní vůli, jestli rozumíte...“ pokračovala McGonagallová.

„O to bych si nedělal starosti, Minervo. Alespoň ne, pokud je tu Harry Potter, aby mladého pana Malfoye zaměstnával.“

„Harry Potter? Nevím, co máte na mysli,“ užasla profesorka McGonagallová.

„Chci tím jen říct, že Draca mnohem víc než mocnosti zla nebo služba Voldemortovi zajímají jeho drobné eskapády a pošťuchování se s Harrym. Copak jste si toho nevšimla?“ Brumbál se shovívavě usmál. „Říkáte, že jste těm dvěma uložila další školní trest?“ zeptal se a McGonagallová přikývla. „Mohla byste nechat na mně, abych to vyřídil?“ mluvil dál a v modrých očích za půlměsícovými brýlemi se mu cosi zalesklo.

„Pro mě, za mě, klidně vám to přenechám,“ pokrčila profesorka rameny. „Půjdu si teď lehnout, dobrou noc,“ dodala unaveně.

„Dobrou noc,“ popřál i Brumbál a spokojeně složil ruce do klína.

~*~


Následující dva dny byly pro Draca Malfoye utrpením. Toužil Harryho vidět co nejčastěji, ale zároveň se mu vyhýbal, doufaje, že když ho nebude mít na očích, jeho pocity samy od sebe zmizí. Samozřejmě se to míjelo účinkem, protože čím méně Harryho vídal, tím víc na něj musel myslet. Kromě toho měl Harry zvláštní schopnost objevit se nečekaně právě tam, kde se Draco nacházel – takže do sebe několikrát vrazili na chodbě, každý tomu druhému pokaždé spílal až do nebes, a bylo by to dopadlo i hůř, kdyby Hermiona Harryho vždycky neuklidnila a neodtáhla ho za rukáv pryč. Draco v takových situacích sváděl krutý vnitřní souboj - nemohl se rozhodnout, jestli by Harrymu radši jednu vrazil nebo ho políbil. (Možná by bylo nejlepší mu dát do nosu a až by ležel na zemi, pokračovat s tím líbáním, ušklíbl se.)

Při hodinách lektvarů na Harryho musel zírat a zhruba každých pět minut se přistiženě podívat jinam, protože Harry se zahleděl jeho směrem.

Pozdě v noci usínal s Harryho tváří před očima, aby se ráno probudil s tou stejnou představou. Vlastní sny ho stále více šokovaly – s hrůzou zjišťoval, že čím víc se mu o Harrym zdálo, tím intimnějšího rázu sny nabývaly a Harry v nich figuroval čím dál spořeji oděný. Draca to ničilo, ale nemohl se proti tomu bránit.

V pátek ráno konečně přiletěla sova s krátkým vzkazem, který Draco očekával.

Dnes večer si odpykáte svůj školní trest.. Dostavte se laskavě v deset hodin do pozorovatelny č. 3 v nejvyšším poschodí astronomické věže. M.M., stálo tam strohým písmem profesorky McGonagallové.

Za normálních okolností by mu vidina trestu společně s Harry Potterem náladu příliš nezlepšila – ale poslední dobou nebylo NIC normální. Teď jako by jeho srdce udělalo kotrmelec.

Rychle mrkl k nebelvírskému stolu, aby se ujistil, že Harry obdržel podobný lístek. Harry měl ve tváři nerozluštitelný výraz. Weasley mu zrovna zprávu vytrhl z ruky a nenávistně se podíval na Draca. Ten se jen povýšeně zašklebil stylem Ty mi můžeš, Weasleyi. Ron sebou zlostně trhl a už o Zmijozel a jeho blonďatého prince ani okem nezavadil, což bylo Dracovi tak jako tak úplně ukradené.

~*~


„Malfoy má určitě něco za lubem, Harry!“ mračil se Ron ještě když odcházeli z Velké síně. „Všiml sis, jak se na tebe koukal?“

„Ne. Jak?“ Samozřejmě, že si všiml... Draca Malfoye si v posledních několika dnech všímal snad nejvíc ze všech lidí ve škole – ale s tím se rozhodně nehodlal Ronovi svěřovat.

„Divně!“ Ron znechuceně potřásl zrzavou hlavou. „Dávej si na toho zmetka pozor. Vsadím se, že je až po uši namočený v černé magii, kterou ho doma učí, a celý se třese, až ji na tobě bude moct vyzkoušet.“ Zhnuseně se ušklíbl. „Tvářil se podezřele nedočkavě – třeba doufá, že s tebou dnes večer bude sám a něco ti provede,“ dokončil Ron svoji úvahu o Malfoyově zlotřilosti.

„Neboj, to bude v pohodě. Trestů s Malfoyem už mám pěknou řádku za sebou,“ zazubil se Harry ve snaze zamaskovat vlastní nejistotu. Ne, že by se bál, že mu od Malfoye hrozí nějaké nebezpečí – koneckonců, Draco měl x příležitostí Harrymu ublížit, v pondělí ho dokonce přistihl úplně bezbranného, bez hůlky (A bez oblečení. Harry se při té krátké vzpomínce začervenal.), ale nevyužil ani jednu. Co Harryho zneklidňovalo byl fakt, že ho Draco Malfoy přitahuje, ať už se mu to líbilo, nebo ne.

~*~


Draco se uvelebil na poněkud opotřebovaně vyhlížející pohovce, jejíž tmavomodrý sametový potah byl tu a tam notně ošoupaný – přesto se mu ten kus nábytku na první pohled zalíbil.
Pohovka stála v přední části pozorovatelny, vysoko v astronomické věži. Draco natáhl dlouhé nohy pohodlně před sebe a kochal se výhledem na oblohu posetou třpytivými hvězdami – tmavé noci prozářené bledým světlem hvězd a měsíce ho fascinovaly už od dětství.

Draco nebyl v pozorovatelně poprvé – vyučování mívali v pozorovatelně č.1, ale Draco si oblíbil právě tuhle místnost; při svých občasných nočních toulkách sedával ve ‚své‘ pohovce a nechával se unášet kouzlem vesmíru rozprostírajícího se do nekonečna přímo před ním.

Familiárně přejel dlaní po modrém sametu a usmál se, když si vzpomněl, jak nezřídka při svých tajných procházkách vyrušil muchlující se dvojice, jimž temná zákoutí ve věži poskytovala ideální prostředí.

Draco sám paradoxně ve věži za takovým účelem nikdy nebyl. První tři roky, které strávil v Bradavicích, ho dívky nezajímaly – tedy ne natolik, aby se s nimi zabýval po nocích. Čtvrtý ročník byl zlomový, teprve tehdy začal Draco dívky vnímat jinak, nicméně žádná ze školy mu nepřipadala dost... dobrá. Když ho potom o letních prázdninách, které trávil s rodiči na dovolené, svedla půvabná, o čtyři roky starší Francouzska, uvědomil si, že jeho spolužačky mu nestojí za námahu. Neměl chuť na utajované románky ze školních lavic, raději se bavil o prázdninách a sbíral zkušenosti. Kdyby chtěl, jistě by mohl být v astronomické věži obden, pokaždé s jiným doprovodem – jenže Draco o to nestál.

Jeho tok myšlenek přerušil zvuk otvíraných dveří. 9:55, ukazovaly hodinky. Draco se ani neobtěžoval ohlédnout se – netušil jak, ale bylo mu jasné, že vešel Harry a ne profesorka McGonagallová. Opět to znepokojující napětí v celém těle... Harry.

Harry vstoupil do pozorovatelny a stále ještě trochu popadal dech po zdolání všech těch schodů.

Mihotavé světlo několika málo svíček, jež tvořily veškeré osvětlení místnosti, kreslilo po stěnách roztodivné obrysy a stíny. Harryho oči rychle přivykly lehkému přítmí panujícímu všude okolo. Zůstal chvíli tiše stát na místě a poté vykročil k pohovce kousek před ním, v domnění, že do pozorovatelny dorazil jako první. Až když došel těsně k tmavomodrému kusu nábytku, zjistil, že není sám. Draca, pohodlně sedícího na pohovce, si předtím vůbec nevšiml – jeho blonďatá hlava nebyla přes opěradlo vidět, jak tam zmijozelský chytač spočíval málem v pololehu.

Harry si ho celého beze slova prohlédl, od dlouhých, ležérně natažených nohou, přes hruď pravidelně se zvedající a zase klesající, jak Draco dýchal, až po jemné vlasy připomínající v mdlém světle platinu. Dracovo téměř nadpřirozené vzezření ještě umocňovala čerň jeho oděvu – měl na sobě kalhoty a rolák, povyhrnuté rukávy odhalovaly předloktí a ruce klidně zkřížené na prsou, bledou pleť v dokonalém kontrastu s černou látkou.

No to ne! Harry zalapal po dechu, snažíc se znovu získat kontrolu nad vlastníma rukama, které se mu teď neovladatelně chvěly. Seber se, Harry!

Harry viděl v životě hodně úžasných věcí, ale málokterá z nich ho kdy fascinovala tolik, jako Draco Malfoy v tom krátkém okamžiku.

„Pottere, takže se zase setkáváme, ty a já,“ promluvil Draco tlumeným hlasem. „Zrovna jsem počítal, kolik hodin už jsem promrhal během školních trestů s tebou,“ řekl uštěpačně a kouzlo, které Harry vnímal ještě před pár vteřinami, se rozplynulo. Tohle byl typický Malfoy se svojí chladnou arogancí.

„Budiž ti útěchou, že já jsem ve tvé mrzké společnosti musel strávit stejně dlouho,“ odpověděl Harry jízlivě a usadil se do křesla stojícího opodál. Nebylo zdaleka tak pohodlné jako modrá sedačka, ale Harry skutečně nezamýšlel sednout si vedle svého protivníka.

Draca stálo nadlidské úsilí zůstat naoko naprosto v klidu. Když se Harry zastavil těsně za místem, kde seděl, musel se plně soustředit, aby nehnul ani brvou. Cítil na sobě Harryho pohled, zelené oči, jak si ho pomalu prohlížely... Draco myslel, že se v příští sekundě zblázní. Harryho pohled pálil a zároveň mrazil, stupňujíc napětí v Dracově těle až do nesnesitelna. Velice mu záleželo na tom, aby Harry nic nepostřehl, přestože by ho nejradši popadl za ramena, stáhl k sobě na pohovku a...

Ovládej se! Ovládej se! opakoval si v duchu, jako by to byla mantra. Otec Draca nutil, aby zůstal klidný děj se co děj už když byl dítě – za necelých osmnáct let života Draco tohle umění zvládl perfektně, jeho sebekontrola byla obdivuhodná... Ale tohle bylo tak těžké. Sakra, tak těžké!

Když promluvil, podařilo se mu nasadit obvyklý pohrdlivý tón. Ale jak dlouho to mohl vydržet?!

Seděli tiše několik minut, každý ve svém křesle, hledíc kamkoliv, jen ne jeden na druhého, když se konečně ozvalo klapnutí a ve dveřích stál Albus Brumbál. Oba chlapci na něj překvapeně pohlédli.

„Dobrý večer,“ usmál se Brumbál. „Profesorka McGonagallová mi dovolila vás dnes potrestat. Vzhledem k tomu, že už jste pravděpodobně prošli všemi druhy běžných školních trestů, mám tu něco speciálně pro vás – a nepopírám, že to bude možná obtížnější než potrestání, na která jste byli zvyklí,“ mluvil Brumbál a Harry horečně uvažoval, co může mít ředitel na mysli.

„Máte přesně jednu hodinu času, ne více,“ řekl starý kouzelník a zamířil ke dveřím.

„P-pane prof-“ začal Harry, když vtom se Brumbál ještě otočil a s pokrčením ramen dodal: „Kdybyste se snad nudili, myslím, že čočky dalekohledů by snesly nějaké to leštící kouzlo.“ Poté místnost opustil, bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení.



++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++