Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 4 - Explozivní směs


Draco se několikrát během dne přistihl, že se vůbec nesoustředí na výklad profesorů a v myšlenkách se vrací k dnešnímu ránu. Uvažoval, proč vlastně s Harrym mluvil ve dvojsmyslech – po pravdě řečeno, celý jeho ranní výstup byl velice spontánní, Draco nevěděl, co jej k tomu vedlo, co to do něj vjelo…

Skvělé... Místo abys Potterovi dal najevo, jak nadšený z té spolupráce jsi, klidně si s ním flirtuješ! zlobila se rozhořčeně arogantní část jeho osobnosti. Já s ním neflirtoval!!! ohradil se Draco sám proti sobě. Ne, vůbec ne… -- Sklapni! umlčel Draco ten duševní dialog a zařekl se, že dnes večer dá Potterovi co proto. (Potter za NIC nemůže, jsou to TVOJE pocity! -- Ticho!!!)

~*~


Harry byl celý nesvůj... Dospěl k závěru, že rozhodnutí spolupracovat právě s Malfoyem nebylo asi ta nejšťastnější volbou – obzvlášť ne ve stavu, ve kterém se Harry nacházel.

Malfoyovo chování ho mátlo, nevěděl, co si má myslet a hlavně neměl tušení, co si myslí Draco. Věděl jen jedno – něco mezi ním a Malfoyem bylo jiné než dřív a zároveň to bylo něco zcela nového, co Harry ještě nezažil. Co přesně bylo něco? Netušil.

Po večeři, během níž Harry vynaložil extrémní úsilí, aby ani koutkem oka nezašilhal ke zmijozelskému stolu, pobral své přísady do lektvarů, učebnice a několik svitků pergamenu a zamířil ven z nebelvírské věže.

„Zlom vaz,“ usmála se na něj Hermiona povzbudivě.

„Nejlépe ten Malfoyův,“ dodal Ron zlomyslně, když Harry odcházel ze společenské místnosti.

Prolezl vstupním otvorem, čímž vyrušil Buclatou dámu z rozhovoru s jednou z jejích četných přítelkyň, a začal svižně sbíhat schody vedoucí z věže.

Před učebnou, kde se měli sejít, se zastavil a nervózně přešlápl. No tak, je to jen hloupá práce z lektvarů, řekl si na uklidnění, vzal za kliku a vstoupil.

Místnost osvětlovalo několik čarovných pochodní, které byly připevněné na stěnách. Na jedné lavici seděl Malfoy a jen tak klátil nohama, vedle něj stál naleštěný kotlík obklopený mnoha malými lahvičkami s přísadami.

Draco vzhlédl, když zaslechl vrznutí dveří, které za sebou Potter nohou zavřel. Zrovna si pročítal seznam lektvarů, které jim Snape nadiktoval a které měli být schopni připravit při závěrečných zkouškách. Teď svůj svitek odložil a díval se na Harryho, který právě pohodil své knihy a potřeby na jednu ze zaprášených lavic.
„No to je dost,“ poznamenal Draco jízlivě, aniž by se obtěžoval Harryho pozdravit. „Můžeme se do toho pustit, ať to máme co nejdřív za sebou. Nemám zrovna chuť strávit celý večer ve tvé společnosti,“ zašklebil se Draco a počastoval Harryho ledovým pohledem.

„Aspoň v něčem se shodneme,“ opáčil Harry uštěpačně. „S čím že máme začít?“

Draco se znovu podíval do svitku. „Doušek živé smrti,“ přečetl nahlas první z lektvarů na seznamu. Ironicky se ušklíbl: „Úplně první věc, na které tě Snape kdy nachytal, hned při první hodině. Doufám, že od té doby ses přece jen něco přiučil.“

„Ty si to pamatuješ?!“ vytřeštil na něj Harry oči.

„Mám dobrou paměť,“ pokrčil Draco rameny. Zejména na vše týkající se tebe – to už ale nahlas nevyslovil. „Takže Pottere, připravíš výluh z pelyňku, necháš to odstát, zamícháš, přidáš tři kapky hadí krve a nakonec přisypeš trochu prášku z rohatce. Já mezitím vyrobím tu obtížnější složku s drceným kořenem asfodelu – potom je slejeme dohromady. Jasné?“

Harry byl lehce mimo, takže ani nic nenamítal proti Malfoyovu rozkazovacímu tónu a dal se do díla.

Pracovali tiše, každý nad svým bublajícím kotlíkem, pod kterým prskal vyčarovaný ohýnek.

Harry neměl ani ponětí, že Draco po něm každou chvíli hodil pohledem, čímž nenápadně kontroloval jeho postup.

Uplynulo dvacet minut, když Draco opět rychle pohlédl na Harryho. Viděl, že právě domíchal tekutinu ve svém kotlíku, nad nímž teď zrovna překlopil odměrku plnou šedavého prášku z rohatce. Jako ve zpomaleném záběru sledoval, jak se prášek snáší do kotlíku, načež ve zlomku vteřiny zareagoval.

„HARRY!!!“ zařval a zároveň po něm skočil, vlastní vahou ho povalil na zem s jednou paží kolem Harryho pasu, s druhou přes jeho hlavu. Zhroutili se na podlahu a vzápětí se učebnou ozval hlasitý výbuch, který naplnil vzduch spoustou kouře.

Draco otevřel oči, aby se setkal s Harryho otřeseným výrazem.

„Nejdřív – hadí – krev,“ vypravil ze sebe a jeho teplý dech zalechtal Harryho v obličeji.

„Ty...“ začal Harry a měl co dělat, aby se nezakuckal, když vdechl plnou dávku kouře, který pomalu klesal k zemi, kde se v podobě prachu usazoval. „Řekls mi ‚Harry‘?!“ Dracovi chvíli trvalo, než mu došlo, co to Harry povídá.

„Oprav mě, jestli se pletu, ale celých sedm let jsem žil v představě, že se tak jmenuješ,“ řekl přerývaně, ale z jeho hlasu byl slyšet ironický podtón, v koutcích úst mu dokonce zacukalo. Draco už nějakou dobu v myšlenkách nazýval svého rivala ‚Harry‘, ‚Pottere‘ mu říkal na veřejnosti jen ze zvyku a bylo otázkou času, kdy ho začne prostě oslovovat křestním jménem i nahlas.

Harry neodpověděl. Jen si dál zírali do očí tak zblízka, že se téměř dotýkali špičkami nosů.

Draco si teprve teď uvědomil, jak skvělé je mít Harryho Pottera pod sebou... Hned na to mu došlo, kde přesně že spočívá stehnem... Potom ucítil lehký tlak, který doteď nevnímal... A pochopil, co ho způsobuje – a zalapal po dechu.

Panebože! Harry je... vzrušený, blesklo mu hlavou. Páni! příjemně ho zamrazilo po celé délce páteře.

Překvapeně se podíval Harrymu do tváře – jeho oči vypadaly teď tmavě zeleně a zrcadlilo se v nich cosi nečitelného a nevídaného, jeho líce se opět barvily do jemně červené, zuby si neklidně kousal spodní ret...

Draco jen stěží překonal neodolatelnou touhu sklonit se o trochu víc a začít ho líbat, opatrně se zvedl a posadil se na podlaze.

Harry seděl v následujícím okamžiku také, pak si odkašlal a s pohledem na Dracovy ruce tiše řekl: „Teče ti krev.“

Draco si až nyní všiml, že má na hřbetech rukou kůži sedřenou až do krve – to jak měl při dopadu na drsnou zem jednu ruku pod Harryho hlavou a druhou ho svíral v pase.

„To nic,“ hlesl.

„Ukaž.“ Harry vzal jeho ruku do své dlaně a z kapsy hábitu vytáhl hůlku.

„Je to Avada Kedavra, Pottere. Hlavně se nespleť, nechci skončit polomrtvý u svatého Munga,“ poznamenal Draco s úsměškem.

„Sklapni,“ řekl Harry klidně. „Cicatrio,“ namířil hůlkou na Dracovy ruce a odřeniny na nich se okamžitě zacelily, jako by tam nikdy nebyly. Harry ještě chvíli podržel Dracovu štíhlou ruku ve své a poté ji beze slova pustil.

„Díky.“

Harry udiveně vzhlédl – bylo to vůbec poprvé, co tohle slovo slyšel z úst Draca Malfoye.

„Ne, já děkuju,“ řekl jemně.

Vtom se od dveří, které se výbuchem rozletěly na kusy, ozval rozčilený hlas: „Pottere, Malfoyi! Co to má znamenat?“ Stála tam profesorka McGonagallová s rukama bojovně v bok. „Co tady vyvádíte, chodba je plná kouře, učebna zničená, nějaká exploze byla slyšet až u mě v kabinetu...“

„Paní profesorko -“ snažil se Harry vysvětlit situaci, ale McGonagallová ho zdvižením ruky zastavila.

„Už toho mám dost! Člověk by byl řekl, že po sedmi letech by vás ty vaše potyčky už mohly omrzet, ale ne... Odčítám padesát bodů Nebelvíru i Zmijozelu, a vás,“ podívala se na Harryho a poté na Draca, „čeká školní trest,“ dořekla, vylovila svoji hůlku (Harryho napadlo, jestli je nechce třeba v něco proměnit), mávla s ní a učebna se vrátila do původního stavu, dokonce i dveře byly zpět v pantech.

Profesorka McGonagallová se poté otočila a za chvíli se už z chodby ozývaly jen její rázné, vzdalující se kroky.

Za normálních okolností by byl Draco vzteky bez sebe, ale nyní jen kouknul na Harryho, který tumpachově seděl na podlaze, vypadal zmateně a na tvářích mu stále ještě zářil ruměnec, a téměř se musel usmát.

Harry si všiml Dracova výrazu, který naprosto jednoznačně říkal Takže jako vždycky, ten ale jen pokrčil rameny. Harry se na něj maličko usmál, což způsobilo, že Draco měl pocit, jako by se mu v břiše zatřepetalo tisíc motýlků. Zůstal sedět a jen si Harryho prohlížel, jak sbírá svoje učebnice a ostatní věci.

Harry zamířil ke dveřím, ale než vyšel, otočil se a nejistě řekl: „Tak... se uvidíme později.“

~*~


Harry spěchal nejkratší cestou k nebelvírské věži a byl natolik zabraný do svých myšlenek, že Colina Creeveyho vzal na vědomí, až když do něj vrazil.

Útlý chlapec z šestého ročníku se na něj zeširoka zazubil. „Tebe zrovna hledám, Harry!“ oslovil ho nadšeně. „Co se ti stalo?“ pokračoval s rostoucím zděšením, když si Harryho pořádně prohlédl – byl celý zaprášený a vlasy měl rozcuchanější než obvykle. „Před chvíli jsem potkal profesorku McGonagallovou, vypadala pěkně naštvaně...“ brebentil Colin.

Harry ho s povzdechem přerušil a pověděl mu, že právě dostal školní trest, stejně tak jako Draco Malfoy.

„Malfoy? Už zase ten? Určitě za to mohl on, viď?“ rozhořčil se Colin. Harry se ho pokusil zklidnit, ale Colin si dál mlel svou. „Ale Harry, buď si jistý, že my stojíme na tvojí straně, máš naši podporu,“ zakončil Colin svůj proslov a významně Harryho poklepal po rameni. Slůvkem ‚my‘ samozřejmě myslel Klub fanoušků Harryho Pottera, který založil a vedl se svým mladším bratrem Dennisem a jehož členskou základnu tvořili žáci prvních, druhých a třetích ročníků ze všech kolejí vyjma Zmijozel (zmijozelští měli ostatně svůj vlastní idol) - převážně dívky - ale i několik starších studentů.

Harry ze spolku bratrů Creeveyových neměl sebemenší radost – jako by nestačilo, že Rita Holoubková a její tým v Denním věštci se snažili informovat pokud možno co nejnadneseněji a nejsensačněji o všem, co se v Bradavicích šustlo, zejména týkalo-li se to Harryho. Harrymu byla všechna jeho sláva vždycky spíš na obtíž, klidně by se jí byl vzdal, což naneštěstí nešlo. Narozdíl od Malfoye, který se s klidem nechával obdivovat a zbožňovat, byl Harry od přírody skromný.

Rezignovaně se teď podíval na drobného chlapce, který stále poskakoval kolem něj.

„Co jsi vlastně chtěl, Coline?“

„No vidíš, málem bych zapomněl,“ plácl se Colin do čela a vytáhl nějaký papír. „Můžeš se sem prosím podepsat, Harry?“ podával mu papír. Byla to fotka, na níž se rozpačitě usmívalo Harryho fotografické já. HARRY POTTER: HRDINA NEBELVÍRU stálo nahoře velkými zlato-červenými písmeny.

„Promiň, Coline, ale to ne,“ strkal Harry snímek Colinovi zpět.

„Ale no tak! Jedna naše členka má zítra narozeniny, Harry, chceme ji potěšit,“ přemlouval ho Colin, potom zvážněl a tiše dodal: „Před dvěma měsíci jí přívrženci Ty-víš-koho zabili staršího bratra a...“

„Dej mi to,“ skočil mu Harry do řeči. Žaludek se mu nepříjemně sevřel. „Jak se jmenuje?“ zeptal se, když mu Colin podal fotografii a brk.

Milá Sarah, přeji Ti vše nejlepší k narozeninám! Ze srdce, Harry Potter napsal spěšně krátké blahopřání, když mu Colin prozradil dívenčino jméno.

„Pozdravuj ji ode mě,“ pověřil ještě Colina a vydal se po schodech do nebelvírské věže, zatímco druhý chlapec upaloval do sovince, aby přání poslal po jedné ze školních sov a Sarah tak připravil milé překvapení.



++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++