Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 3 - Nemyslitelné myšlenky


Draco zůstal ještě chvíli nehnutě stát, potom udělal krok zpět a posadil se na lavičku uprostřed šatny. Seděl několik minut a čekal, až se jeho tep vrátí do normálu a až pomine šimravý pocit v jeho břiše, což nebylo zrovna jednoduché, když nedokázal uhlídat své myšlenky, které neustále ubíhaly zpět k pohledu, který se Dracovi tak nečekaně naskytl. Zabořil obličej do dlaní a tak seděl, pohroužený do vlastních úvah, než do šatny začali přicházet první hráči zmijozelského týmu.

~*~


Harry pospíchal zpět do hradu, v neučesaných vlasech se mu stále třpytily kapičky vody, protože jejich sušení bylo tím posledním, čím by se před pár minutami zabýval. Jeho líčka pořád svítila jasnou červení.

Sám fakt, že ho Malfoy viděl skoro nahého, by Harryho nebýval tak rozhodil - ale to, jak se na něj díval... Samozřejmě, byl to šok, ale takové věci se můžou stát a kdyby byl Malfoy prostě jen prohodil něco urážlivého a jednoduše se obrátil, bylo by všechno vlastně normální.

Ale způsob, kterým si Draco Harryho prohlížel, měl k normálnímu dost daleko. Jak pohledem pomalu vstřebával tvary jeho těla, s výrazem naprostého údivu... A když se potom střetl s jeho očima, postřehl Harry v jejich hloubce nejen překvapení, ale i něco zcela nového. Harry si nebyl jistý, zda to, co spatřil v Dracových očích, tam skutečně bylo - obdiv a vzrušení? Nevěděl...

Líbilo se mu, co viděl? napadlo Harryho. A záleží na tom?! odpověděl si přísně. Ale jistě, že záleží...

Harry na chvíli přerušil svou vnitřní diskuzi, když procházel společenskou místností Nebelvíru. Přátelsky pozdravil několik studentů, kteří posedávali v pohodlných křeslech a neměli narozdíl od ostatních nic na práci, a po schodech vyběhl do ložnice chlapců sedmého ročníku. Ložnice nejstarších žáků byla prostorná, rozdělená několika závěsy, takže každý z nich si mohl kolem své postele vytvořit příjemné soukromí.

Harry došel ke své posteli a mávnutím hůlky zatáhl závěsy.

Spal v části ložnice hned u okna, takže ho nyní obklopovalo teplé sluneční světlo z venku. Harry miloval sluneční paprsky, které ho probouzely každé ráno, nebylo-li špatné počasí.

Vyhlédl z okna a chtě nechtě zašilhal směrem k famfrpálovému hřišti, nad kterým se pohybovalo sedm zelených skvrn - zmijozelské družstvo.

Harry nevěděl, jak už dlouho, ale od určité doby jako by měl téměř stoprocentně spolehlivou schopnost poznat svého zmijozelského protivníka, i kdyby byli oba ztraceni v davu lidí. I teď mu stačilo jen trochu zaostřit pohled, aby ho našel.

Harry chvíli Malfoye pozoroval a opět si uvědomil to, čeho si všiml už tehdy v prvním ročníku, když Draca poprvé viděl na koštěti - Malfoy opravdu uměl létat dobře. Ne, to bylo před šesti lety, opravil se Harry. Teď už létá dokonale.

Jakkoliv Malfoye nemohl vystát, tohle mu nemohl nepřiznat - Dracův letecký styl se mu zdál mnohem lepší než jeho vlastní. Draco vypadal ve vzduchu velmi elegantně a v porovnání s Malfoyovou technikou Harrymu ta jeho připadala poněkud hrubá a kostrbatá. Malfoy snad ani neměl žádnou techniku - když Harry sledoval jeho štíhlé tělo v dokonalém souladu s aerodynamicky tvarovanou násadou Kulového blesku II, měl dojem, že pro zmijozelského chytače je létání naprostou přirozeností. Harry si mimoděk vzpomněl na Viktora Kruma, chytačský zázrak z Bulharska. Létá skoro stejně dobře jako Krum, připustil. Draco Malfoy se ale - narozdíl od Kruma - stejně ladně pohyboval i po zemi. A taky mnohem líp vypadá. Harryho rty se sešpulily v jemném pousmání.

Malfoyovy vlasy se zlatavě leskly v březnovém slunci a dodávaly mu jakousi auru vznešenosti, když s grácií sobě vlastní svištěl vzduchem. Harry si uvědomil, že koneckonců docela chápe zmijozelské prvačky a druhačky - nicméně nezřídka i dívky z ostatních kolejí a vyšších ročníků, které pravidelně sedávaly na tribunách, když měl Zmijozel trénink, a nábožně zíraly na plavovlasého kapitána. Pohled na Draca Malfoye vskutku lahodil oku - a to dokonce i když jste byl Harry Potter.

~*~


Bylo pozdě v noci a všichni ve zmijozelských sklepeních už zřejmě spali. Všichni - až na jejich korunního prince.

Draco Malfoy ležel v posteli a upíral oči do tmy, jež ho obklopovala. Necelých sedm let strávených v Bradavicích se mu odvíjelo v mysli, jako by to byl film. Necelých sedm let strávených malou osobní válkou proti Harrymu Potterovi.

Draco si nevzpomínal, bylo-li tomu tak vždycky, ale v hloubi duše už delší dobu pociťoval k Harrymu jisté sympatie a úctu. Navenek sice hrdinské činy Chlapce, který zůstal naživu, zesměšňoval a utahoval si z nich, ale ve skutečnosti Harryho respektoval - nejen proto, že několikrát čelil lordu Voldemortovi a přežil, ale i pro jeho přímočarou povahu a spravedlivost.

Nicméně pocity, které choval k Harrymu Potterovi teď, pro něj byly naprosto nové, nečekané a šokující. Nikdy nepřemýšlel o Potterovi (a vlastně ani o nikom jiném) takhle - nikdy, až dnes.

Draco si znovu vybavil situaci z dnešního odpoledne - kapičky vody, které Harrymu stékaly po hrudi a břiše, až se ztrácely v místě, kde jeho boky zakrýval ručník... Představil si, jaké by to bylo, sledovat jejich mokrou stopu bříšky prstů; jaké by to bylo ovinout ruce kolem Potterova krku a hrát si s jeho černými kadeřemi a zároveň cítit objetí jeho paží kolem sebe; jaké by to bylo hledět zblízka do těch smaragdových očí lemovaných hustými řasami; jaké by to bylo líbat Harryho Pottera...

Stop! jako by se rozezněl alarm v jeho hlavě. To přece nejde!

Draco byl rád, že všichni ostatní už spí - nikdo tak nemohl slyšet tichý vzdech, směsici paniky, zoufalství a vzrušení, který mu sklouzl ze rtů dřív, než jej dokázal potlačit. Začal se ho zmocňovat strach - strach z vlastních pocitů - a Draco nemohl dělat nic jiného než doufat, že brzo usne a alespoň spánek bude jeho útěchou a uklidněním.

~*~


Harryho polibky byly teplé a sladké a Draco toužil cítit Harryho měkké rty znovu a znovu na svých.
Rukou ho objal kolem krku, aby ho přitáhl blíž k sobě. Harry se usmál a v zelených očích mu rozverně zajiskřilo. Jejich těla spolu dokonale splývala a Draca zaplavila vlna nadšení, když na něm Harry opět spočinul téměř celou vahou, když ucítil jeho teplou kůži na své a když ho pramínky Harryho vlasů zašimraly na tváři, těsně předtím, než se jejich rty znovu spojily v něžném polibku. Draco slastně zavřel oči...


...a když je po chvíli otevřel, Harryho tvář jako by se pomalu rozplývala v mlze.

„Probuď se!“ slyšel jeho hlas, přicházející z velké dálky.

„Ale já jsem vzhůru,“ zamumlal Draco v odpověď, když s ním někdo hrubě zatřásl. Představa Harryho obličeje zmizela a on teď místo do smaragdových hloubek rozespale zíral do tupých Goylových oček.

„No tak, Draco, vstávej!“

Draco v prvním okamžiku málem vykřikl úlekem. Goyle moc krásy nepobral a pohled na jeho masitou tvář nebyl zrovna ideálním probuzením - tím spíš, že následoval tak nečekaně po nepoměrně hezčích rysech Harryho Pottera.

„Vypadni, Gregory!“ sykl výhrůžně Draco a otočil se na bok.

„Ale... Přijdeme pozdě na snídani!“ zaúpěl Goyle. Bezradně stál nad Dracovou postelí a z jeho výrazu se dalo vyčíst obrovské dilema - rozhodnutí mezi jídlem, které bylo smyslem jeho a Crabbova života (alespoň Draco měl takový dojem), a Malfoyem, bez kterého obyčejně neudělal ani krok, dávalo jeho mozku očividně zabrat.

„Nečekejte na mě,“ odbyl ho Draco. „Padej!“ dodal ostře, až Goyle nadskočil, načež rychle odešel z Dracovy části ložnice.

Pitomci! otituloval Draco Crabba s Goylem v duchu a prsty si promnul oči.

Připomněl si sen, ze kterého ho Goyle před chvílí tak bezohledně vytrhl. Noční můra, zkonstatoval. Odkdy jsou noční můry tak příjemné? pomyslel si vzápětí a jeho vlastní myšlenka způsobila, že se krátce otřásl.

Líbat se s Potterem, byť jen ve snu, by rozhodně nemělo být příjemné. Ne, pokud jste Draco Malfoy. Nemělo, ale bylo. Bože. A naneštěstí jen ve snu. Draco si nemohl pomoci, jeho myšlenky se mu vymkly z rukou.

Líně se posadil na posteli a o dvacet minut, které strávil ranní hygienou, později vešel se sebevědomým výrazem a typickou nedbalou elegancí do Velké síně.

~*~


Velká síň se pomalu vyprazdňovala, většina žáků už dosnídala.

Harry Potter spolu s několika dalšími studenty převážně ze tří nejvyšších ročníků stále seděl u nebelvírského stolu a s jídlem teprve začínal. Právě uvažoval, zda Malfoy hrává na piáno pravidelně (bylo to zrovna před týdnem, kdy na něj Harry ráno narazil v hudebním sálu), a jestli už byl dnes na snídani, když vtom se od zmijozelského stolu ozval tlumený chichot. Skupinka druhaček, které tam ještě posedávaly a snídaly co možná nejpomaleji, se zřejmě dočkala - Harry ani nemusel zvednout hlavu, aby mu bylo jasné, co že upoutalo pozornost zmijozelských dívek.

Do síně vkročil Draco Malfoy a zamířil ke stolu své koleje. Jeho fanynky se po něm vyčítavě a zklamaně dívaly, když dal přednost samotě před jejich společností a usadil se v uctivé vzdálenosti od nich.

Harry cítil neodbytné nutkání se na Malfoye dívat... Zdálo se mu to, nebo Draco i ve školním hábitu vypadal jako by právě opustil módní salon? Hábity měli všichni stejné, takže to muselo být něco z Malfoye samotného, co mu propůjčovalo všechen ten šarm a kouzlo. Jeho světlé vlasy byly jako vždy dokonale upravené - Harry netušil, jak se mu daří, že ho i po ránu naprosto poslouchají, a lehce se zamračil při pomyšlení na své vlastní vlasy trčící neukázněně do všech stran, ať už je česal jakkoliv.

Malfoy zřejmě vycítil Harryho pohled, protože vzhlédl a jako by věděl, kdo ho pozoruje, neomylně se podíval k nebelvírskému stolu. Několik vteřin si upřeně hleděli do očí a Harry jasně vnímal intenzivní napětí mezi nimi. Poté Malfoy vstal a vykročil přes síň, směrem k nebelvírským. Harry překvapeně sledoval, jak došel až k jejich stolu a zastavil se naproti němu.

„Co bys říkal malému dostaveníčku dnes večer, Pottere?“ oslovil ho Draco a dlaněmi se ležérně opřel o desku stolu, nespouštěje z Harryho oči.

„C-cože?“ zakoktal se Harry, jeho oči za skly brýlí se rozšířily v naprostém údivu, cítil, že se červená a že se mu zrychlil tep.

„Třeba v té nepoužívané učebně ve druhém patře, hned po večeři?“ pokračoval Draco, pobaveně se šklebil a ještě svůdně přimhouřil oči.

Harry byl úplně zmatený, dost dobře nechápal, co má Malfoy na mysli...

Neříkej, že bys nebyl pro! ozval se škodolibě hlásek v jeho podvědomí. Harry zrudnul ještě víc, uvědomil si, že je sledují všichni, kdo ve Velké síni ještě zůstali, přičemž někteří nebelvírští neomaleně zírali s otevřenými ústy, protože slyšeli, co Malfoy právě navrhl.

„O čem to mluvíš?“

„Práce z lektvarů, Pottere,“ řekl Malfoy klidně, ale z jeho hlasu bylo slyšet pobavení. „Nemyslíš, že bychom s tím měli začít?“

„Aha,“ vydechl Harry.

„Fajn. Tak tedy po večeři.“ Malfoy se otočil, ještě přes rameno vrhl na Harryho neidentifikovatelný pohled, aby se pak – nečekaje na Harryho odpověď – vrátil ke svému stolu, vzal si zbytek nedojezeného toastu a jako by nic opustil Velkou síň.

Harry ho vyprovázel očima, poté se opřel lokty o stůl, podpíraje si hlavu dlaní. Tváře mu hořely, v duchu si opakoval právě proběhnuvší konverzaci a vnitřnosti se mu nepříjemně sevřely.

Bylo mu trapně - nemohl uvěřit, že byť jen na okamžik připustil možnost, že by se sešel s Dracem Malfoyem z jiných důvodů než bylo odpykávání trestu, střetnutí v souboji nebo plnění školních povinností. Jak jen mohl být tak naivní a hloupý, aby vůbec uvěřil, že Malfoy svoje řeči myslí vážně a ve smyslu, jak vyzněly!

++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++