Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 18 - Schopnost milovat

Come on fallen star
I refuse to let you die
‘Cause I’ve been waiting far too long
for you to be mine
~Placebo, Centrefolds~

Bolest na čele začínala být nesnesitelná, ale to bylo Harrymu jedno, ačkoliv se mu před očima dělaly mžitky. Dostal se až ke dveřím a prudce je otevřel. Tehdy ve snu se probudil s hlasitým výkřikem na rtech... Přál si, aby tohle všechno byla jen další noční můra, aby mohl zakřičet a vrátit se do reality – tentokrát jako by mu selhaly hlasivky, jen zůstal stát a do očí se mu začínaly drát slzy. Překonal prvotní šok a postoupil dopředu.

„Draco...“ vydechl zděšeně, zoufale.

Na protější stěně v nevelké místnosti osvětlené několika pochodněmi byl blonďatý chlapec s rukama spoutanýma v zápěstích nad hlavou, zhroucený na kolenou. Světlé pramínky vlasů potřísněných krví se mu lepily na spánky, jeho hlava byla bezvládně sklopená. Bílá košile, rovněž od krve a špíny, odhalovala jeho hruď – Harry si všiml rány táhnoucí se přes jeho žebra.

Udělal ještě krok a sklonil se, aby Dracovi viděl do tváře – vypadal bledě jako duch, oči zavřené, výraz pokřivený bolestí, kterou si zřejmě musel vytrpět. Harry byl zoufalý, ale poté zpozoroval, jak se Dracova hruď zvedá a zase klesá – byl naživu!

„Ach, Draco,“ vzlykl Harry a už už se chtěl k němu rozběhnout a vysvobodit ho, když se z rohu místnosti ozval ledový hlas.

„Ne tak rychle, Harry Pottere.“ Ze stínu vystoupil Voldemort v černém plášti. „Dotkneš se ho – a vyprchá z něj i ta poslední kapka života,“ pousmál se krutě.

„Co chceš?“ zeptal se rezignovaně Harry a pohlédl do Voldemortovy nelidské tváře, v níž žhnul pár rudých hadích oči.

„Záleží na tom,“ promluvil Voldemort a přikročil blíž ke spoutanému chlapci, „co jsi ochoten dát, Harry.“ Probodl Harryho zlomyslným pohledem.

„Cokoliv,“ vydechl Harry, těkaje očima z Voldemorta na Draca a zpět. „Všechno,“ dodal šeptem a nechal ruce, které doteď zatínal v pěsti, klesnout podél těla.

„Jak si přeješ,“ řekl Voldemort vítězoslavně a s mávnutím hůlky nechal zmizet pouta z Dracových rukou, sám se ztratil.

Chlapec se sesypal a zůstal ležet na podlaze. V příští sekundě byl Harry u něj a kleče vedle, ho vzal do náručí.

„Draco... Slyšíš mě?“ zašeptal a odhrnul mu vlasy z čela, kam ho vzápětí jemně políbil. „Prosím, probuď se,“ plakal Harry a tisknul svůj obličej k jeho.

Šedé oči se ztěžka pootevřely pod klenbou řas, hledíce do Harryho tváře.

„Harry,“ vyšel tichounký vzdech z rozpraskaných rtů. „Harry,“ zopakoval Draco a z jeho slabého hlasu zazněla úleva. „Můj Harry,“ pokusil se zvednout ruce a obejmout ho kolem krku, ale marně. „Já, já... Mně je to tak líto,“ vypravil ze sebe s námahou, ale Harry ho umlčel.

„Pšš, na tom nezáleží.“ Něžně se dotkl jeho rtů svými. „Nechtěl jsem tě vystavit nebezpečí. Takhle to nemělo skončit.“ Prsty přejel po tak dobře známých rysech. „Miluju tě,“ zamumlal s ústy na Dracově tváři a pak zvedl hlavu, otáčeje se za sebe.

Na přítomnost Rona s Hermionou málem zapomněl v okamžiku, kdy vtrhl do místnosti. Ron se teď tvářil nechápavě, pusu měl otevřenou a v očích se mu zračil šok spolu s určitou dávkou znechucení.
Hermiona křečovitě svírala v ruce hůlku a po tvářích jí stékaly slzy.

„Herm? Rone?“ oslovil je Harry a naznačil jim, aby přišli blíž k němu. Hermiona se vzpamatovala jako první a vzápětí už klečela vedle Harryho.
Harry se jí vážně podíval do očí a tiše promluvil:
„Hermiono, přenášedlo zůstalo ležet tam v chodbě.“ Krátce se odmlčel, pak svoji kamarádku vzal za ruku a naléhavě pokračoval. „Vraťte se do Bradavic, hned teď. Dostaňte ho do bezpečí!“ měkkým pohledem spočinul na světlovlasém chlapci, který mu ležel na kolenou. „O mě se nestarejte,“ dodal potichu. „Slib mi to!“

„Slibuju.“ Hermiona se k němu naklonila a vtiskla mu polibek na tvář. Několikrát zamrkala ve snaze přemoct slzy, které ji oslepovaly.

Harry se obrátil k Ronovi, který k nim mezitím také došel.
„Rone- “ začal, ale zjistil, že neví, co říct.

„Harry, co to má všechno znamenat?“ zeptal se Ron zmateně.

„Na to teď není čas,“ pousmál se Harry. „Měj se.“

Poté pomohl Dracovi vstát – s bídou se držel na nohou, Ron s Hermionou ho z obou stran podepřeli a víceméně ho nesli mezi sebou.

„Sbohem...“ zašeptal Harry, políbil Draca na čelo, poodstoupil a pak rozhodně řekl: „Jděte!“

Snažil se ignorovat horké pramínky, které mu stékaly po tvářích, když trojici vyprovázel pohledem, dokud nezmizela v tmavé chodbě.

„Kam to jdeme?“ zeptal se Draco napůl mimo smysly, když postupovali chodbou, vzdalujíce se od místnosti, kde zůstal Harry. „Harry? Kde je Harry?“ chtěl vědět, když zjistil, že nebelvírský chlapec s nimi není.

„Nedělej si starosti,“ odpověděla mu Hermiona, podpírajíc ho.

„Nikam nejdu – kde zůstal Harry?“ Draca příšerně bolela hlava i celé tělo, připadal si jako opilý, cítil se úplně mimo, ale i tak si uvědomoval, že něco není v pořádku. Na poslední běh událostí si vzpomínal jen matně, nebyl si jistý, co se stalo – pamatoval si, že za ním v noci přišel jeho otec, napadl ho. Potom si vzpomínal na Voldemorta, jeho krutý smích a na bolest. A pak věděl jen to, že najednou byl v Harryho náručí a cítil se v bezpečí. Ale co se dělo teď?

„Kde je Harry?“ zeptal se znovu a pokusil se vyprostit z páru paží, které ho přidržovaly a vedly vpřed.

V tu chvíli došli na konec chodby a Hermiona začala ve světle hůlky hledat amulet.

„Hermiono, ale Harry ví, co dělá, ne? Porazí Ty-víš-koho, ne?“ promluvil Ron stísněně a držel Draca na nohou.

Dívka krátce vzhlédla a poté, s pohledem upřeným na zem, řekla:
„Ne.“

„Jak to, že ne? Vždyť už mu tolikrát unikl a -“

„Rone, jestli jsi to ještě nepochopil, Harry s ním nebude bojovat! Harry se mu vzdal,“ řekla trpce a hned na to vykřikla: „Tady! Mám to!“ Prstem ukazovala na amulet ležící na podlaze.

Ron se chystal něco říct, ale Hermiona ho popadla za ruku a druhou zvedla přenášedlo.

Přistáli před hlavním vchodem do bradavického hradu a sotva stihli vstát, ozvalo se hlasité volání.

„Slečno Grangerová! Pane Weasleyi!“ Ze schodů k nim přibíhala profesorka McGonagallová.

„Malfoyi!“ Hned za ní se hnal Snape.

„Kde je Potter?“ vyjekla McGonagallová, když si všimla, že jeden člen nebelvírského tria chybí.

„Okamžitě ho odneste na ošetřovnu!“ volala madame Pomfreyová, když také dorazila a uviděla Draca.

„Klid!“ rozezněl se hlas Albuse Brumbála.

~*~

Draco se probudil a uviděl rozmazanou tvář bradavického ředitele. Ležel v nemocničním křídle a Brumbál seděl u jeho lůžka.

„Dobře, že jsi vzhůru, Draco. Musím s tebou mluvit.“


~*~

Crucio!“ Voldemort se rozesmál. „Stále nemáš dost, Harry Pottere? Stačí říct a ukončím to!“

Harrymu se bolestí zatmívalo před očima, tisíce ostrých nožů jako by se mu zarývaly do každého kousíčku těla.
Nesmíš mu udělat tu radost! Nesmíš prosit o smrt! Nekřičet o pomoc! Poslední čistá myšlenka jím projela jako blesk. Mysli na něco hezkého! Harry zaťal pěsti a pevně si zuby skousl dolní ret. Draco! Před zavřenými víčky se objevil neostrý obraz půvabné smějící se tváře.

„DRACO!“ neuvědomil si, že křičí nahlas.

Voldemort se znovu rozchechtal. „Ach, Harry Pottere, jsi stejně bláhový a pitomý jako byla tvoje matka!“

~*~

„Milí studenti -“ promluvil Albus Brumbál a celá Velká síň okamžitě ztichla. „Mám toho na srdci spoustu, co vám chci říci. Přišli jsme o skvělého studenta a pro mnohé drahého přítele,“ zabloudil očima k nebelvírskému stolu, kde mezi Ronem a Hermionou zelo prázdné místo. „Mohl bych dlouho mluvit o tom, kdo Harry Potter byl a co všechno dokázal. Ale chci se vyvarovat prázdného řečnění a raději předám slovo jednomu z vás. Tomu, který našel cestu k Harryho srdci,“ dokončil a se zasmušilým výrazem se posadil.

Oči všech přítomných se obrátily ke stolu, kde seděli nebelvírští; všichni čekali, až jeden z Harryho nejbližších přátel vstane.

Draco Malfoy cítil, jak se mu třesou ruce, když se napřímil a vykročil k řečnickému stupínku poblíž Čestného stolu. Byl velmi bledý a stále slabší než obvykle, jeho zranění se teprve s bídou stihla zahojit, přestože ho madame Pomfreyová zahrnovala starostlivou péčí. Jeho jinak vždy dokonale upravené vlasy byly pocuchané, šedavé oči postrádaly jiskru, pod nimi měl lehké tmavé kruhy.

Brumbál Dracovi nabídl, aby promluvil před celou školou – a Draco souhlasil. Věděl, že to nebude snadné, ale prostě to musel udělat, musel jim říci, jak se věci doopravdy mají. Kvůli Harrymu... Kdyby to neudělal, mysleli by si všichni, že se Voldemortovi podařilo Harryho nakonec přece jen přelstít a porazit – a to Draco nemohl připustit.

Pomalu šel a studenti se začali ohlížet jeho směrem. Velkou síní zaznělo udivené vydechnutí. Veškeré pohledy byly upřeny na něj, když se postavil na stupínek a tiše si odkašlal.

„Harry Potter -“ začal a cítil, jak se v něm všechno nepříjemně sevřelo, „byl naprosto výjimečný. Ne kvůli jizvě na čele nebo famfrpálovému umění – byl výjimečný tím, co se skrývalo uvnitř něj. Jeho spravedlivost, dobrosrdečnost, statečnost – ale především jeho schopnost milovat. Harry nezemřel proto, že by ho Voldemort přemohl. Obětoval se. Dobrovolně se vzdal. Položil svůj život pro lásku. Miloval a to pro něj bylo rozhodující, bez ohledu na nebezpečí nebo cenu, kterou musel zaplatit. Harry Potter je mrtev -“ Draca zamrazilo při jeho vlastních slovech. Pořád tomu odmítal uvěřit... Nadechl se a mluvil dál. „ - ale Voldemort ho neporazil a nikdy neporazí. Harry zůstává dál v našich vzpomínkách a jsem si jist, že by si přál, abychom se za žádnou cenu nevzdávali. Voldemort není nic jiného než prachsprostý vrah a musí být poražen. Harry Potter je chlapec, který zůstává naživu v našich srdcích. Pozvedněme číše na jeho počest!“
Draco domluvil a krátce pohlédl do místnosti – jeho spolužáci se tvářili zmateně, možná šokovaně, ale všichni vstávali s číšemi v rukou.

„Na počest Harryho Pottera,“ ozvalo se mnohohlasně a o chvíli později se rozezněl hromový potlesk. Mnoho žáků plakalo, i někteří profesoři svírali kapesníky.

Draco rychle zamířil pryč ze síně. Už to dál nesnesl, všechno jako by se na něj sesypalo. Jeho proslov ho stál poslední zbytky sil a sebeovládání, nejradši by byl zůstal sám, schoulený někde v koutě, kde by mohl dát průchod svým pocitům.
Doběhl do své ložnice, kde se zoufale zhroutil na postel a vyčerpaně se rozvzlykal.
Copak tohle je konec? Všeho? Připadal si tak prázdný, osamělý, bezmocný.

„Harry! Proč...“

++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Epilog ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++