Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 17 - Déjà vu


„Přiveď mi svého syna, můj příteli.“

„Ale pane, víte, že je ještě moc mladý. Není připraven, aby...“

„Přiveď mi ho! Mám pro něj lepší úkol, než jen, aby se stal mým služebníkem. Je velmi drahocenný, to mi věř.“

„Dobrá, jak si přejete.“

~*~


Dracovi se už klížily oči únavou, když ztráceje poslední špetku optimismu listoval starou těžkou knihou, kterou si vypůjčil z knihovny z Oddělení s omezeným přístupem.

Zívl a protáhl se, když vtom jeho pohled padl na obrázek na jedné ze zažloutlých stránek knihy. Projelo jím vzrušení. Na kresbě byli znázorněni dva kouzelníci s napřaženými hůlkami – a mezi nimi paprsek rudého světla!

Když se dvě sesterské hůlky setkají v souboji, může kromě jevu Priori Incantatem zcela výjimečně dojít i k úkazu nazývanému Visinium Esprite. Stane-li se tak, oba kouzelníci spatří záblesky z mysli svého oponenta. Záleží na okolnostech a síle obou z nich, kolik myšlenek či vzpomínek každý z nich zachytí. Visinium Esprite je jevem vzácným a zároveň nebezpečným, jelikož velmi vyčerpávajícím. Setkají-li se tedy dva příliš nepoměrní... Draco četl a konečně pochopil, čím byly obrazy, které Harry viděl, když se utkal s Voldemortem. Myšlenky. Vzpomínky.

Musím to říct Harrymu! zauvažoval, ale poté se rozhodl nechat to na ráno - Harry teď už jistě spal.

Draco se zimničně otřásl... Kolik toho Voldemort viděl? Víc nebo míň než Harry? Harry byl určitě velice silný a zdatný kouzelník... Ale co když...

Vtom se ozvala dutá rána. Draco se vzpřímil na své posteli a posvítil si hůlkou směrem, odkud zvuk přišel. Kužel světla odhalil vysokou postavu stojící opodál. Když neznámý udělal krok vpřed, Draco namířil hůlku na jeho hlavu – světlo dopadlo na bledou tvář jeho otce.

„Půjdeš se mnou, Draco. Je to nutné,“ řekl Lucius polohlasně. Jeho tón dával najevo, že odmítnutí nepřichází v úvahu.

„Ne,“ zaprotestoval Draco a pohodil odmítavě hlavou.

„Nemáš na výběr,“ zpražil ho Lucius, vytáhl hůlku a zašeptal zaklínadlo.

Draco neváhal a v obraně vyslovil protikouzlo, které Luciuse odhodilo dobré dva metry od něj. Lucius se zvedl ze země a s tvrdým, neoblomným výrazem použil omračovací kouzlo, dříve než se Draco mohl vzmoci k odporu.
Blonďatý chlapec se okamžitě v bezvědomí zhroutil na postel a zůstal bez hnutí ležet.

~*~


Harry seděl u snídaně a sem tam si líně zívl. Zamžoural ke zmijozelskému stolu a ani ho nepřekvapilo, že Draco chybí. Draco nepatřil k ranním ptáčatům a čas od času se stávalo, že ke snídani nedorazil. V poslední době toho zřejmě moc nenaspal, soudě podle lehkých kruhů pod očima; tudíž Harryho jeho nepřítomnost nechávala v klidu.

Dojedl a už už se chystal vstát od stolu, když do síně vlétla velká tmavá sova, chvíli kroužila nad hlavami žáků a poté Harrymu se zahoukáním shodila do klína dopis.

Harry ho obrátil v rukou – na světlé obálce nebylo jméno adresáta ani odesílatele. Otevřel ji a vytáhl poskládaný pergamen. Když jej rozložil, okamžitě si připomněl ozdobný rukopis, který viděl už dávno – v deníku Toma Raddlea. Přejel mu mráz po zádech.

Harry Pottere,
jestli ti záleží na životě člověka, jenž je tvému srdci nejdražší, přijď si pro něj. V obálce najdeš přenášedlo. A pamatuj, žádné úskoky. Nepřijdeš-li včas, zemře.


Harry dočetl a třesoucíma se rukama bezmyšlenkovitě podal dopis Hermioně, která do něj vytrvale šťouchala. Ron jí koukl přes rameno a poté se tázavě podíval na Harryho, který se zrovna zvedl.

„Ale vždyť já i Herm jsme tady, všichni ostatní musí být také v bezpečí...“ uvažoval nahlas. „Harry, koho jiného by mohl mít?“

Hermiona po něm střelila pohledem a pak se obrátila k Harrymu, vstávajícímu od stolu.

„Harry -“ začala, ale Harry ji přerušil:
„Počkejte na mě ve věži,“ řekl nepřítomně. „Herm, pohlídej to,“ pokynul k obálce a zamířil pryč z Velké síně.

„Kam jde?“ zaslechl ještě Ronův udivený hlas.

Harry vyběhl ze síně a pustil se dolů po schodišti vlevo. To přece nemůže být pravda! Nemůže mít jeho, ne Draca! Jak by to mohl vědět?! Myšlenky mu vířily v hlavě, když spěchal do sklepení – naštěstí věděl, kde má Zmijozel svou kolej, přestože od doby, kdy se tam s Ronem vetřeli v podobě Crabba a Goyla, uplynulo už pět let.

Stále se přesvědčoval, že Draca najde pokojně spícího, že Voldemort žádné rukojmí ve skutečnosti nemá. Srdce mu zběsile bilo, když dorazil k tajnému vchodu do zmijozelské společenské místnosti.

„Sakra!!!“ zaklel, uvědomuje si, že bez hesla se dál nedostane. Zoufale začal popocházet sem a tam. Po několika málo minutách, které Harrymu připadaly jako celá věčnost, se z chodby za ním ozvaly kroky – byl to jeden ze zmijozelských prváků. Harry se hbitě schoval ve stínu skýtaném výklenkem ve zdi a počkal, až chlapec dojde k tajným dveřím.
„Serpentum verde,“ řekl prvák a vchod se před ním otevřel.

Harry ještě chvíli setrval ve svém úkrytu, poté se postavil před vlhkou zeď, zopakoval heslo a jednotlivé kameny se před ním rozestoupily, uvolňujíce vstup do zmijozelské koleje.

Vkročil dovnitř a sotva udělal dva kroky, rozhlížeje se kolem sebe, čilý ruch v místnosti utichl a všechny pohledy se upřely na něj. Harry maličko znervózněl, ale odhodlaným tónem řekl:
„Hledám Draca Malfoye. Kde je?“

„Co mu chceš?“ obořila se na něj rozezleně Pansy Parkinsonová s rukama bojovně v bok.

„Do toho ti nic není,“ odbyl ji Harry a očima dál těkal sem a tam. Zahlédl Goyla, jak právě zachází někam na protějším konci místnosti.

„Goyle! Stůj!“ vykřikl a rozběhl se za ním. Goyle se sice nezastavil, ale Harry ho i tak poměrně rychle dostihl. Popadl ho za rameno a donutil ho otočit se k němu.
„Kde je Draco? Chci s ním mluvit,“ oslovil ho rázně a všiml si několika postelí rozestavěných okolo – museli být v ložnici.

Goyle se zatvářil nepřátelsky, ale vzápětí se zamyslel, což se projevilo svraštěním jeho tupého obličeje. Zvažoval co dělat... Potter byl přinejmenším stejně silný kouzelník jako Draco – a s Dracem nebylo radno si zahrávat. Kromě toho byl členem Fénixova řádu – tam se určitě něco přiučil... Goyle se rozhodl Potterovi vyhovět a nepopouzet ho.

„Není tu,“ řekl odměřeně a máchl rukou k nedaleké posteli. Závěsy kolem ní byly roztažené.

Harry k lůžku přistoupil, rukou přejel po pokrývkách – byly studené, postrádající lidské teplo. Stolek poblíž postele byl převrácený, na zemi ležela pohozená kniha deskami nahoru – jako by tam došlo k souboji. Harrymu se sevřel žaludek. Zvedl knihu a zůstal zírat na kresbu na zažloutlé stránce.

Visinium Esprite,“ zašeptal neslyšně. Najednou mu bylo vše jasné. Obrátil se zpět ke Goylovi a s poslední skomírající jiskřičkou naděje se zeptal:
„Co je s ním?“ Jeho hlas byl nezvykle slabý, přiškrcený.

„Musel naléhavě odjet s otcem. Nechal tu vzkaz.“ Goyle sáhl do kapsy a mezi jeho prsty se objevil malý svitek.

„Ukaž,“ vykročil k němu Harry s nataženou rukou.

„Proč bych měl? Snad jsem ti řekl, že odjel. Měl bys už vypadnout, Pottere!“ namítl Goyle.

„Ukaž!“ přikázal Harry s větší razancí a namířil na Goyla svou hůlku.

Goyle zřejmě zaregistroval Harryho podrážděný nesmlouvavý tón, protože mu papír s úšklebkem hodil.

„Tady máš,“ odfrkl.

Harry svitek chytil a spěšně pohlédl na stručnou zprávu – písmo rozhodně nepatřilo Dracovi. Chvíli ještě stál a snažil se urovnat si myšlenky v hlavě, načež se beze slova rozběhl pryč ze zmijozelských sklepení.

Cesta vzhůru do nebelvírské věže mu zabrala pouhých pár minut, ale Harry měl pocit, jako by po schodech stoupal celou věčnost. Nitro se mu svíralo zoufalstvím a strachem a v jeho mysli zůstala jedna jediná racionální myšlenka – Musím se tam dostat včas!

Udýchaně vtrhl do společenské místnosti, kde bylo krátce před začátkem vyučování poměrně rušno. V rohu konečně našel Rona s Hermionou a bez dechu natáhl ruku po obálce, kterou Hermiona držela v prstech. Dívka ucukla dříve, než se dopisu stačil zmocnit.

„Harry, nejdřív se uklidni!“ řekla věcně.

„Herm, já musím... není času nazbyt, já -“ koktal Harry mezi přerývanými nádechy a znovu se pokusil chopit dopisu.

„Rozhodně se nemůžeš přenést odtud!“ namítla Hermiona a popadla ho za paži. „Pojď,“ vykročila směrem k chlapeckým ložnicím, táhnouc Harryho vedle sebe, s Ronem v závěsu.

Když se konečně ocitli v Harryho části ložnice, povolila Hermiona stisk a obrátila dopis nervózně mezi prsty.

„Samotného tě nikam nepustíme.“ Její hlas zněl rezolutně a nesmlouvavě. „Půjdeme tam všichni tři.“

„Ale -“ zaprotestoval Harry, ale ztichl, když na něj dívka přísně pohlédla.

„Mohl by mi někdo říct, o koho vlastně jde?“ ozval se Ron, ale jeho otázka zůstala nezodpovězená.

„Později,“ umlčela ho Hermiona, skrčila se do dřepu a vysypala obsah obálky na podlahu – vypadl z ní zlatý amulet.

„Dobrá. Harry, ty to vezmeš do ruky, já a Ron se tě budeme držet.“

Harry přikývl, a když se ho oba přátelé chytili kolem pasu, zavřel oči a zvedl amulet ze země. Pevně jej sevřel v dlani a v následujícím okamžiku cítil, jak ztrácí pevnou zem pod nohama a je tažen vpřed s větrem svištícím mu v uších.

Najednou bylo po všem – tvrdě přistáli na chladné kamenné podlaze.

Harry otevřel oči, ale neviděl téměř nic – všude okolo byla neproniknutelná tma.

„Kde to jsme?“ slyšel Hermionu zašeptat.

Zašmátral po hůlce.

Lumos,“ řekl a její konec se mdle rozsvítil.

Harry se rozhlédl kolem sebe – ze třech stran je obklopovaly zdi, byli na konci dlouhé temné chodby.

„Jdeme,“ pobídl své dva kamarády a začal opatrně, ale co nejrychleji postupovat chodbou. Každou chvíli klopýtl, v bledém světle hůlky nemohl vidět nerovnosti na podlaze. Ze zdí sálalo vlhko a chlad. Harryho zamrazilo a přidal do kroku.

Po několikaminutové chůzi před sebou spatřil dveře – byly pootevřené a ze škvíry vycházel úzký proužek mihotavého světla. Jizva na čele ho nepříjemně pálila a Harry si s hrůzou uvědomil, že tohle všechno už jednou viděl... Bylo to jako děsivé déjà vu. Tušil, co ho za dveřmi očekává – a přesto se k nim rozběhl, následován Ronem a Hermionou.

++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++