Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 16 - Zlo nikdy nespí


Harry byl šťastný – tak, jako už dlouho ne. Cítil se mnohem klidnější, když se svěřil alespoň Hermioně – jeho kamarádka ho dokonce nezřídka velkoryse kryla, aby mohl trávit čas s Dracem. K jeho spokojenosti přispíval i fakt, že o lordu Voldemortovi a jeho Smrtijedech nebylo už nějakou dobu ani slechu, zprávy o zmizelých či zavražděných kouzelnících a čarodějkách se vytratily z Denního věštce, což se mezi bradavickými studenty a vlastně v celé kouzelnické populaci projevilo znatelným ožitím.

Harry byl stejně jako všichni ostatní upřímně nadšený, když se jednoho květnového dne objevila listina oznamující, že příští víkend se koná po dlouhé době výlet do Prasinek. Žáky sedmých ročníků už návštěva Prasinek za normálních okolností zas až tak nelákala, ale tentokrát se většina z nich rozhodla jít – tato drobná událost symbolizovala jakousi naději na dobrou budoucnost, na příznivý konec Války. Někteří studenti se dokonce zmínili o své víře, že Ministerstvu kouzel a Fénixově řádu se konečně podařilo zatlačit Voldemorta do kouta – o tom Harry poněkud pochyboval, ale přesto nepostrádal jistou dávku optimismu.

~*~


Když nadešla sobota, vyhrnuli se skoro všichni žáci od nejmladších až po nejstarší z hradu a zamířili ve veselém průvodu směrem k vesnici, vyprovázeni závistivými pohledy prváků a druháků, kteří jako tradičně nikam nesměli.

Harry strávil příjemné půldne procházením se po obchodech v doprovodu Rona a Hermiony, a když se potom sesedli s ostatními nebelvírskými nad máslovým ležákem U Tří košťat, nenápadně se vytratil.
Pospíchal ke kopečku, kde stála Chroptící chýše – domluvil se předtím s Dracem, že se zde sejdou a ve stínu keřů kolem starého domu budou moci být nerušeně celé odpoledne spolu. Harry se nemohl dočkat, až Draca uvidí – dopoledne totiž v jednom z obchodů narazil na nádhernou figurku malého stříbřitého draka... Samozřejmě neodolal a koupil ji – miniaturní drak byl teď uvězněn v krabičce v jeho kapse a Harry se těšil, až ho Dracovi bude moct dát.

Došel až k polorozpadlému plotu kolem chýše, rozhlédl se, zda ho nikdo nemůže vidět, a poté proklouzl do zahrady. Jednoduchým zaklínadlem si uvolnil cestu mezi keři a vykročil k západní straně domu, kde na Draca hodlal počkat. Ušel sotva dva metry, když se mu za zády ozvalo náhlé zapraskání a zašustění.

Harry se otočil s úsměvem na rtech – nikdo jiný než Draco to být přece nemohl – a zůstal stát jako opařený.

„Harry Potter... Tak se znovu setkáváme, mladý příteli.“ Ten hlas vůbec nezapadal do půvabného prosluněného odpoledne a Harry se lehce zachvěl před tím ledovým tónem, nicméně vzpřímil se a s prsty pevně sevřenými kolem své hůlky se zamračil, hledě do tváře, jež ho tak často provázela v děsivých nočních můrách.

„Nejsem tvůj přítel,“ řekl Harry s pohrdáním a ušklíbl se. „Přišel sis pro smrt?“ zeptal se teatrálně, nedávaje najevo svou nejistotu.

Nelidské oči lorda Voldemorta se zúžily v nenávistném pohledu, když sykl:
„Dohráls, Harry Pottere. Řekni sbohem.“ Napřáhl ruku s hůlkou a vykřikl: „AVADA KEDAVRA!!!“

LIERO TORMENTUM,“ zařval Harry ve stejném okamžiku mocné svazující kouzlo, které mělo kohokoliv uvést do stavu ne nepodobného komatu, spoutávajíc ho neviditelnými provazy trýzně. Z jeho hůlky vytryskl proud světle modrého světla a setkal se se zeleným paprskem prýštícím z Voldemortovy hůlky.

Chvíli se nic nedělo. Harry se plně soustředil, přemítaje, jestli má Voldemort stále svoji starou hůlku a jestli jejich střetnutí opět vyvolá jev Priori Incantatem. Nic. Už začínal věřit, že se nic nestane, dokud jeden z nich nepoleví, a celou svou vůlí se upnul k modrému světlu, snaže se je posílit, podpořit.

Najednou mu hůlka začala vibrovat v ruce a paprsky světla se slily v jediný, krvavě rudý. Harry cítil, jak se třas šíří z jeho prstů do celého těla. Když to brnění dosáhlo jeho hlavy, bylo to, jako by jeho mysl byla proti jeho vůli vtažena do jakéhosi víru vysoko nad ním. Zmateně se snažil zaostřit obrazy, které se mu míhaly před očima.
Had – krev – postavy v černých kápích – ostré zelené světlo – tmavé lesy – krev – křičící lidé – všechno bylo rozmazané a nejasné, viděl každý obraz jen zlomek sekundy. Zahlédl Albuse Brumbála a pak sám sebe a zase: krev – výkřiky – zelené světlo – temné chodby – černé kápě –

FINITE INCANTATEM!“ ozvalo se odněkud zdaleka.


Draco se prodral křovím obklopujícím Chroptící chýši a s hrůzou vytřeštěnýma očima udělal krok zpět.

Viděl Harryho stát naproti lordu Voldemortovi, oba s hůlkami namířenými jeden na druhého. Červené světlo, které propojovalo konce hůlek a jakoby proudilo až do jejich těl, kolem obou tvořilo děsivou rudou auru.

Když překonal prvotní šok, uvědomil si Draco, že Harry se od hlavy až k patě třese, jako by jím lomcovala nějaká tajuplná síla. Bleskově popadl vlastní hůlku a míře na proud světla zařval:
FINITE INCANTATEM!

Paprsek spojující Harryho a Voldemorta se přetrhl a rudé světlo se se zaprskáním rozplynulo ve vzduchu nad nimi.


Harry cítil, jak se napětí v jeho ruce uvolňuje, vidiny, které se mu střídaly před očima, byly ty tam, zase mohl normálně myslet a vnímat skutečnost. Třásla se mu kolena, připadal si nezvykle slabý a vyčerpaný, asi jako kdyby ho někdo stiskl a vyždímal z něj veškerou energii.

Zaostřil pohled právě včas, aby spatřil Voldemorta, jak se otočil a několik okamžiků zůstal hledět na Draca, který svou hůlkou sledoval každý jeho pohyb. Ticho, rozhostivší se po Dracově zásahu, pak prořízl Voldemortův chladný triumfální smích... Smál se a poté se nečekaně ztratil v obláčku šedavého kouře – přemístil se pryč dřív, než ho Draco či Harry mohli zastavit.

„Jsi v pořádku?“ promluvil konečně Draco po uplynutí několika dalších chvil, schoval hůlku do kapsy svého hábitu a vykročil k Harrymu, který se mu vysíleně zhroutil do náručí.

„Jo, myslím, že jo,“ odpověděl šeptem, rukama pevně objímaje Draca kolem ramen, jako by hledal záchranu a jistotu. Částečně ho to uklidnilo, cítil se poměrně v bezpečí, když si položil hlavu na jeho rameno a vdechl známou vůni jeho kůže.

„Co to bylo?“ ptal se Draco, konejšivě ho hladě po zádech. „Pojď si sednout,“ dodal, když si všiml Harryho vyčerpání.

„Nemám tušení,“ řekl Harry, když si sedli do trávy a zády se opřeli o stěnu chýše. „Bylo to, jako by se mi zdál nějaký hrozný sen – neviděl jsem realitu, nedokázal jsem zachytit své vlastní myšlenky, jen rozmazané obrazy, jako když přetáčíš film...“ mluvil a stále se tiskl k druhému chlapci, jako by se bál, že se Draco za chvíli také rozplyne.

„Cos viděl?“ zeptal se Draco tiše a ohleduplně a odhrnul Harrymu z očí pramínky černých vlasů zvlhlých krůpějemi potu, který mu soustředěním a vypětím vyskočil na čele. Pohledem spočinul na jizvě ve tvaru blesku, která se teď zdála být neobvykle čerstvá a začervenalá.
„Bolí to?“ obkreslil její tvar bříškem ukazováku.

„Už ne,“ zakroutil Harry hlavou. „Moc jsem toho neviděl, většinou jen šmouhy, ale z toho, co jsem poznal... Zděšení lidé, postavy v černém, temné místnosti a spousta krve. Pak jsem taky viděl Brumbála a sám sebe.“ Harry pokrčil rameny. „Nevím, co to mělo znamenat. Napadá tě nějaké vysvětlení?“

„Ne.“ Draco svraštil obočí. Tohle je fakt zvláštní. Opravdu podezřelé, pomyslel si, ale nahlas jen broukl: „Nic.“

~*~


„No tak, Harry, uvolni se. Jsi celý ztuhlý.“ Seděli spolu v astronomické věži, Harry se opíral o Dracova kolena a ten mu jemně masíroval ramena.

„Je toho na mě poslední dobou celkem dost...“ povzdychl si Harry a snažil se relaxovat pod doteky teplých prstů, které právě mnuly svaly na jeho krku. „A ještě ke všemu ta příhoda s Voldemortem – bojím se, že brzy udeří znovu. Vrtá mi hlavou, co...“ nedokončil.

„Netrap se tím,“ poradil mu Draco a dál kreslil rukama malé spirály na jeho kůži. Nepřiznal, že se už celý týden topí v nejrůznějších knihách ve snaze zjistit, co se u Chroptící chýše odehrálo, jaké účinky mělo to červené světlo... Tak jako tak zatím hledal bezvýsledně.

„Já jen, že je to všechno pro mě těžký,“ řekl Harry rezignovaně a zavřel oči, soustředě se na Dracovy ruce.

„Jasně. Vím, jak se cítíš,“ přikývl Draco, ale vzápětí potřásl hlavou. „Vlastně ne tak docela. Nedokážu si to asi dost dobře představit – po mně Voldemort nejde, nejsem jako Harry Potter. Nejsem jako ty.“

„To je dobře,“ poznamenal Harry.

„Proč?“ nechápal Draco.

„Protože kdybys byl jako já, pravděpodobně bychom už dlouho byli přátelé. JEN přátelé. A to by byla škoda! Někoho jako třeba Rona bych určitě nenechal dotýkat se mě, jako to děláš ty. Vlastně jsem nikoho jiného nenechal dotýkat se mě, jako jsem nechal tebe,“ usmál se Harry sám pro sebe.

„Myslíš žádného kluka,“ opravil ho Draco.

„Ne, nikoho. Myslím vůbec nikoho,“ vysvětlil Harry.

Draco na chvíli přestal s masáží a překvapeně polkl. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce, když ho zaplavila vlna něhy. Zabořil se obličejem do Harryho hustých vlasů a dlaní ho lehce pohladil po líčku.

„Harry,“ zašeptal téměř neslyšně a vtiskl mu polibek do vlasů. Kdybys jen věděl, kolik toho pro mě znamenáš.

++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++