Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 15 - Priority


Na krajinu rozkládající se okolo Malfoyova sídla, před okny Dracovy ložnice, se pomalu začalo snášet večerní šero. Draco netečně zíral na šedavé stíny, které soumrak maloval na přírodu, jež sídlo obklopovala v rozsáhlých zahradách. Přemýšlel.

Takže jsme se pohádali kvůli požadavkům mého otce. Proč vlastně? Neměl Harry pravdu, když mi vytkl, že dělám všechno, co si otec přeje? Samozřejmě, že měl, ale on to nechápe... Jsem Malfoy a ještě k tomu jednorozený, loajalita vůči rodině je málem mou povinností. -- Ale přece nemůžu být loajální, znamená-li to zasvětit svůj život temné straně! Jak můžu prokazovat soudržnost se svým rodem, když po mně požaduje přidat se k Voldemortovi a postavit se proti jeho nepřátelům, proti Harrymu? -- Mám ho nenávidět, když ho miluju? Ne. -- Ach Harry, jak moc jsi měl pravdu! Nehodlám dělat věci, které jsou mi proti mysli, jen kvůli rozhodnutím svého otce. Já jsem se rozhodl sám za sebe!

Draco se zamyšleně odvrátil od okna a ze zásuvky svého psacího stolu vytáhl krabičku, ve které uchovával přenášedlo. Otevřel ji, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře a do Dracova pokoje vstoupil jeho otec. Draco krabičku odložil na stůl a otočil se ke svému otci.

„Draco, měl bys se pomalu připravit na cestu,“ oslovil ho Lucius věcným hlasem. Sám měl na sobě hábit z drahého materiálu se stříbrnými přezkami ve tvaru svíjejících se hadů a přes ramena přehozený černý plášť s kápí. Dlouhé světlé vlasy měl sčesané dozadu zcela ve stylu šlechty. V pravé ruce třímal svoji krátkou hůl z ebenového dřeva, na jejímž konci se vyjímala hadí hlava z chladného kovu s výhružně otevřenou tlamou, z níž vyčnívaly dva ostré zuby. V Luciusově holi se skrývala jeho kouzelná hůlka, rovněž z ebenového dřeva. Lucius Malfoy rázným krokem došel ke svému synovi a zastavil se asi metr a půl od něj.

„A obleč se do černé,“ podotkl s pohledem na Dracovu světlou košili. „Nepotřebujeme být příliš nápadní a bud-“

„Otče.“ Draco ho přerušil v půlce slova, což by si za normálních okolností nedovolil. „Nikam s tebou nepůjdu,“ řekl pevně a odhodlaně, hledě Luciusovi do očí.

„Jakže, Draco?“ zeptal se Lucius nevěřícně, jako by se snad přeslechl.

„Nikam s tebou dnes nepůjdu,“ zopakoval Draco.

„Co to mluvíš za nesmysly? Proč bys -“ Lucius začínal být podrážděný, ale Draco ho znovu nenechal domluvit.

„Protože nechci. Vrátím se teď do školy,“ řekl prostě, s jistou dávkou vzdorovitosti, a nahmátl za sebou krabičku se stříbrným klíčem. „Sbohem,“ řekl a chystal se sevřít přenášedlo v ruce, když vtom jeho otec rozzlobeně vykřikl, což ho na sekundu zadrželo.

„DRACO, JAK SE OPOVAŽUJEŠ -“
Ve stejný okamžik se rozmáchl svou holí proti chlapcově obličeji a kovová hadí hlava prudce udeřila Draca do tváře, ostré špičky zubů vyznačily do jeho pleti dvě podlouhlé rýhy.

Draco instinktivně semkl prsty kolem klíče a vzápětí ucítil povědomé škubnutí. Ještě zaslechl hlas svého otce, který se ale začal ztrácet ve svištění větru a víru barev.

„JÁ TI PŘIKAZUJI -“ řval Lucius; dál už ho Draco neslyšel a v další vteřině přistál vedle své postele v Bradavicích.

Vstal ze země a ignoruje ostrou bolest na levé tváři i teplý pramínek krve stékající mu po líčku se vrhl ke své skříni, aby z ní vylovil Kulový blesk II. V hlavě se mu usídlila jen jediná myšlenka – Musím vidět Harryho. Hned teď.

Vykradl se z ložnice směrem do chlapecké koupelny. V její zadní části se nacházela nízká dvířka, za kterými se táhla dlouhá temná chodba. Draco ji objevil už kdysi ve třetím ročníku – na jejím konci byly staré dveře vedoucí ven z hradu, na školní pozemky. Draco chodbu používal, chtěl-li se nepozorovaně dostat ze sklepení a dopřát si trochu čerstvého vzduchu při osamělé procházce.

Chodba nebyla široká, její strop byl poměrně nízký a ačkoliv si Draco osvětloval prostor před sebou světlem vycházejícím z konce jeho hůlky, cesta s koštětem v ruce byla obtížná. Každou chvilku v úzké chodbičce, která neustále stoupala, klopýtnul.

Alohomora,“ zašeptal, když se konečně dostal na její konec. Dveře se s vrznutím otevřely a Draco vyklouzl ven. Svěží vánek ho pohladil po tváři, příjemně ochladil bolavé místo. Nebe už bylo sametově černé a třpytily se na něm hvězdy.

Draco nasedl na koště a neslyšně se odrazil od země. Chvíli stoupal a potom se začal rozhlížet kolem sebe. Uvědomil si, jak nedokonalý jeho plán je – vlastně to ani nebyl plán, jen spontánní nápad. Vždyť ani nevěděl, v které části hradu je nebelvírská věž! Jak tedy mohl najít Harryho okno?!

Dobře, přemýšlej! poručil sám sobě, zatímco se vznášel podél zdí bradavického hradu. Nebelvírští vždycky přicházejí do Velké síně zprava, uvažoval a najednou si vybavil, co mu Harry jednou povídal...
Miluju slunce! Každé ráno, když se probudím, je moje ložnice zalitá jeho paprsky.

Takže musí mít okna na východ. Draco zamířil k východnímu křídlu hradu. A taky asi poměrně vysoko, usoudil, vzpomínaje, jak se mu Harry zmínil, že při jasném počasí dohlédne až k Prasinkám.

Když uviděl vysokou věž, ve které tu a tam zářila osvícená okna, jak se pyšně vypíná nad východní částí hradu, byl si Draco téměř stoprocentně jistý, že je vskutku nebelvírskou kolejí. Letěl vzhůru kolem jejích oken (většina z nich už byla potemnělá), nakukuje obezřetně do těch, kde se ještě svítilo. Dával si při tom dobrý pozor, aby ho nikdo zevnitř nezahlédl. Jak víš, že Harry je ještě vzhůru? Co když už má zhasnuto? Co když vůbec není ve své ložnici? ozval se pochybovačný hlásek uvnitř jeho hlavy. Draco nevěděl... Jen tušil, doufal.
Byl už pěkných pár desítek metrů nad zemí, když opatrně nakoukl do jednoho z osvětlených oken a jeho srdce divoce poskočilo.

~*~


Harry seděl na své posteli, na kolenou rozloženou knihu vypůjčenou z knihovny. Zíral na popsané stránky, aniž by si uvědomoval, co je jejich obsahem. Chtěl si číst, ale jeho mysl neustále utíkala úplně jiným směrem.

Kde teď asi je? Co dělá? Je tam Voldemort? Myšlenky ne a ne mu dát pokoj. Měl bych něco dělat a ne tu jen tak sedět... Ale co sakra?! Rozladěně odhodil knížku a vstal z postele.

Vtom zahlédl zvláštní stín za oknem, který připomínal lidskou postavu. Bleskově vytáhl hůlku a jedním skokem byl u okna, které vzápětí otevřel. Mohl to být nějaký špeh, někdo, kdo měl za úkol Harryho přepadnout, když byl sám...
Harry zůstal překvapeně stát, když před sebou spatřil povědomou tvář.

~*~


Draco zrovna začal zvažoval, jestli má zaťukat na okenní tabulku nebo otevřít okno kouzlem, když se Harry nečekaně zvedl a v následujícím okamžiku byl u okna, otevřel ho a užasle na Draca hleděl.

Harry se rychle vzpamatoval a Draco ucítil silné paže, jak ho vtahují dovnitř. Když nohama stál na podlaze pokryté tmavě šarlatovým vzorovaným kobercem, pustil Draco násadu Kulového blesku a koště se sneslo na zem.

Harry stál proti němu, s rukama stále na jeho ramennou a spustil:
„Kde se tu bereš? Jak to, že nejsi na - Co se stalo?“ zahrnul ho spoustou otázek, načež se v jeho obličeji objevil výraz upřímného leknutí.
„Teče ti krev!“ svraštil čelo s pohledem na Dracovo líčko. „Počkej, podívám se – vypadá to ošklivě. Jak se ti to stalo?“ mluvil a jemně si prsty natočil jeho obličej k sobě, aby si mohl ránu lépe prohlédnout.
Dracova pleť byla na dvou místech protržená a z podlouhlých ran připomínajících poměrně hluboké kočičí škrábance stékala stružka teplé krve. Místo okolo se barvilo do škaredé červeno-fialové.

„To nic není,“ řekl Draco tiše. Teprve teď si plně uvědomil pronikavou bolest, která se šířila celou levou polovinou jeho obličeje. Přesto předstíral, že to ani nevnímá. Harry se na něj vážně a tázavě podíval a Draco pokrčil rameny:
„Mému otci se moc nelíbilo, když jsem odmítl zúčastnit se dnešního dýchánku.“

„Tys...“ nedořekl Harry. V útrobách jako by se mu rozlilo náhlé teplo. Měl radost, že Draco se konečně vymanil z nadvlády svého otce. Pak opět pohlédl na agresivně vyhlížející ránu na jeho tváři a zamračil se. „To ti udělal tvůj otec?“ zeptal se tónem, z kterého čišela antipatie. Draco jen kývl.

„Jak?“ zajímal se Harry.

„Pamatuješ si jeho roztomilou hůl s hadí hlavou?“ prohodil Draco a Harry se zatvářil ještě naštvaněji – samozřejmě si ji pamatoval, pokaždé, když Luciuse Malfoye viděl, měl tu temnou hůl v ruce. Vztekle zaťal zuby, když si představil, jak s ní Malfoy starší zranil svého vlastního syna. Poté se uklidnil a měkce zašeptal:
„Promiň, Draco. Je mi to tak líto,“ a vtiskl mu lehký polibek na rty.

Draco se chystal něco namítat, ale Harry mu položil ukazováček přes ústa.
„Mám tě vzít na ošetřovnu, nebo...?“

„Nemůžeš...?“ Draco kývl hlavou směrem k hůlce, kterou Harry pořád držel v pravé ruce.

„Ano, ale... bojím se, abych... madam Pomfreyová by určitě…“ váhal Harry, ale Draco ho vzal za zápěstí a zvedl jeho ruku tak, že konec hůlky mířil přímo na jeho líci.

„Zvládneš to přinejmenším stejně dobře jako ona,“ ujistil ho Draco.

Harry byl ve zdravotních a hojivých kouzlech jeden z nejlepších v ročníku a madam Pomfreyová se ho párkrát s úsměvem zeptala, jestli se nechce stát lékouzelníkem. Harry si uvědomil, jak se mu třese ruka – odřené lokty, pořezané prsty nebo vyvrklé kotníky byly něco jiného než tržná rána ve tváři – Harry se bál, aby Dracovi nezůstala byť jen drobná jizva.

„No tak, Pottere, to není žádná složitá plastická magie,“ poznamenal Draco, když pozoroval Harryho nervozitu. „Ovšem i tak bych ocenil trochu něhy,“ usmál se svým okouzlujícím způsobem, pročež maličko sykl bolestí.

Harry přiložil špičku hůlky k Dracově kůži a zamumlal příslušné kouzlo. Ošklivá rána zmizela, jako by tam nikdy ani nebyla, naprosto beze stop.

Harry se spokojeně usmál, schoval hůlku do kapsy a dlaní Draca pohladil po opět dokonale hladké líci.
„Říkal jsi něco o troše něhy?“ zašeptal a jemně ho políbil.

Draco nadzvedl obočí, a když se od něj Harry oddálil, zeptal se:
„A co tvoji přátelé?“

„Někteří spí a ostatní si myslí, že spím já. Ale musíme být úplně potichu,“ uculil se Harry nevinně.

++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++