Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 13 - Slova v šeru


Neříkej sbohem, vždyť sám víš,
že srdce citů nikdy nezbavíš.
Spolehni se, ať spíš či bdíš,
než kdokoliv jiný jsem ti blíž.


Krátce před půlnocí se Draco vykradl ze zmijozelských sklepení a vydal se po ztemnělých chodbách, jen místy osvětlených mihotavým plamenem pochodně či bledým svitem měsíce, který do hradu tu a tam pronikal zdobnými okny. Draco tiše směřoval vzhůru k astronomické věži.

Celé odpoledne strávil ponořený v myšlenkách a i teď byl zjevně velmi nesoustředěný – jinak by se mu jistě nebylo stalo, že když stoupal do předposledního patra věže, vběhl přímo do náruče Albusu Brumbálovi.

Draco zděšeně uskočil zpátky, div nespadl ze schodů, uvažuje co nejrychleji nad nějakou důvěryhodnou výmluvou odůvodňující jeho přítomnost ve věži v pozdní noční hodině, kdy měl být už dávno v prostorách své koleje, ne-li přímo v posteli; přestože mu bylo jasné, že na moudrého ředitele bradavické školy žádné povídačky neplatí.

„Á, pan Malfoy. Rád vás vidím.“ Brumbál se lehce usmál a oči za skly půlměsícových brýlí se mu zatřpytily.

Brumbál vypadal staře, bílé vlasy a vousy dojem ještě umocňovaly, jedině jeho modré oči stále zářily svěží inteligencí, jako tomu bylo u lidí o mnoho generací mladších. Asi postřehl Dracův udivený pohled, protože řekl:

„Myslíš, že nevím, co se po nocích odehrává v proslulé astronomické věži, Draco? Do určité míry to toleruji, všichni jsme byli jednou mladí... Abych pravdu řekl, překvapuje mě, že zrovna tebe tu potkávám poprvé.“ Brumbál nadzvedl obočí a položil chlapci ruku na rameno. „O tom jsem s tebou ale nechtěl mluvit.“ Brumbál zvážněl a s pohledem upřeným do chlapcovy tváře pokračoval. „Draco, jistě si uvědomuješ, že se nezadržitelně blíží doba, kdy si každý z nás bude muset zvolit cestu, kterou se vydá, a toto rozhodnutí může sehrát obrovskou roli v budoucnosti toho kterého člověka...“

Draco přikývl a naslouchal starému muži dál.

„Nechci to tak říci, ale je možné, že by to mohla být otázka života či smrti.“ Brumbál udělal dramatickou pauzu – Draco nevěděl, co by mu měl odpovědět, proto mlčel a čekal na ředitelova další slova. „Určitě jsi už slyšel o Fénixově řádu, Draco – tuším, že ty ale budeš vědět víc než to, o čem si šušká půl školy v souvislosti s Harry Potterem. A možná že i o spojitosti pana Pottera s Řádem víš víc...“

„Pane profesore, když jste mě tehdy s Potterem zavřel tady ve věži -“ troufl si Draco vyslovit otázku, která mu vrtala hlavou, „předpokládal jste, že mi nabídne pravici a přesvědčí mě, abych se přidal na vaši stranu?“

„Klobouk dolů před tvým bystrým úsudkem,“ pousmál se Brumbál a poté rozhodil rukama. „Prohlédl jsi mě, Draco. Doufal jsem, že právě Harry by ti mohl být nápomocen v rozhodování. Otázkou je, zda se můj plán zdařil – alespoň částečně.“

„Vy jste tam Pottera POSLAL s úkolem přimět mě ke vstupu do Řádu?!“ Draco cítil, jak mu buší srdce. Takže pro něj to byla celou dobu pouhá mise?! Jak mohl - Málem ho už popadl vztek, když si zahanbeně uvědomil další věc... Tak málo Harrymu věříš? Styděl se, že o něm bez příčiny zapochyboval a napjatě čekal na Brumbálovu odpověď.

„Pozor, ať svůj výrok o tvém úsudku nemusím změnit. Myslíš, že Harry by s něčím takovým souhlasil, kdyby to věděl?“

Samozřejmě, že ne! Harry by nikdy nikoho nenutil k nějakému rozhodnutí, nesnažil by se člověka ovlivnit, aby si vybral tu či onu stranu. Na to je moc... čistý, málo rafinovaný.

„Draco, budu k tobě upřímný – jsi jeden z mladých kouzelníků, kteří by mohli mít vliv na průběh Války. Rozhoduj moudře,“ řekl Brumbál, spustil svou ruku z jeho ramene a s pohledem na hodinky podotkl: „Neměl bys tu dotyčnou nechat déle čekat.“ Načež zamířil dolů ze schodů.

Draco zůstal chvíli stát, trochu mimo z rozhovoru, jenž se právě odehrál. Kdysi dřív míval pocit, že bradavický ředitel nějakým tajemným způsobem ví o všem, co se v hradě děje – teď si byl jist, že tomu tak není. Brumbál nevěděl, že pro Draca už byly kostky vrženy – jestli byl předtím na vážkách, jeho rozhodnutí postavit se proti svému otci, Voldemortovi a jeho Smrtijedům nabylo definitivní platnosti ten večer, kdy se ho Harry zeptal, co plánuje udělat. A za druhé, ať už Brumbál věděl, co se děje v nejednom odlehlém zákoutí astronomické věže, očividně neměl ani tušení, že by se něco mohlo odehrávat mezi Dracem a Harry Potterem.

Draco přerušil své uvažování a vydal se nahoru po točitých schodech, zdolávaje poslední patro věže.

Když trochu udýchaně dorazil k pozorovatelně č. 3 a vstoupil dovnitř, uviděl povědomou postavu rýsující se před jedním z velkých kouzelných oken, jež postrádala skleněnou výplň (kvůli pozorování), a přesto chránila před venkovním chladem i větrem. Zdálo se, že Harry nevnímá nic kromě nekonečného nebe posetého hvězdami, které se před ním rozprostíralo. Přesto když Draco vešel, Harry se téměř okamžitě otočil a očima spočinul na Dracově obličeji.

Harry miloval hvězdy, ačkoliv oproti slunci mu připadaly chladné a vzdálené. Ale dobrovolně nechal být hvězdy hvězdami a, obraceje se k nim zády, sklouzl pohledem po půvabných rysech zmijozelského prince, znovu si prohlížeje jejich jemnost a zároveň jistou pevnost, které z Dracovy tváře v Harryho očích činily okouzlující umělecké dílo.

Tohle bude těžké, moc těžké, musel si Harry připustit. Podíval se Dracovi do očí, ale rychle pohled odvrátil, nebyl schopen snést ten probodávající výraz, aniž by začal ztrácet veškerou koncentrovanost.

Tak moc si přál cítit dotek Dracových rtů na svých, jeho dech na své tváři, pramínky vlasů, které by ho zašimraly na čele... Snažil se všechny tyhle myšlenky zaplašit, potřeboval si zachovat chladnou hlavu, klid...

Draco se už už chystal přikročit k Harrymu a políbit ho, když si všiml soustředěného, vážného výrazu v jeho obličeji, což ho zastavilo.

„O čem jsi se mnou chtěl mluvit, Harry?“ zeptal se tiše, nespouštěje z něj oči – Harry ale jeho pohled neopětoval.

„Draco, já... přemýšlel jsem a myslím, že by bylo lepší, kdyby ses na mě vykašlal, kdybychom tohle všechno skončili, kdybys prostě odešel a -“ mluvil Harry, sleduje s nevídaným zaujetím podlahu místnosti.

„Myslíš, že je to tak jednoduché?“ přerušil ho Draco.

Harry očekával, že se zeptá proč a byl i připraven mu odpovědět, proto ho Dracova slova poněkud zaskočila.

„Asi by to bylo jednoduché, kdyby šlo čistě jen o trochu zábavy, nový vzrušující zážitek, jak jsem si původně představoval. Ale dopadlo to o dost jinak, Harry, tohle rozhodně není jen o sexu, ale o tom, co cítím, copak to nechápeš?“

„Samozřejmě, že chápu!“ zvýšil Harry hlas. „A právě kvůli těm pocitům to chci skončit – záleží mi na tobě, a právě proto je pro tebe nebezpečné být se mnou. Děsí mě to, protože lidé, kteří pro mě něco znamenají, mají tendenci umírat – násilně umírat... Nejdřív moji rodiče, Sirius, docela nedávno třeba Oliver. Kvůli tomu, že po mně Voldemort jde, jsou v nebezpečí i moji přátelé. Stačí, že si dělám takové starosti o Rona a Hermionu – mám umírat strachy pokaždé, když vytáhneš paty ze školy? Nemůžu to prostě riskovat, Draco.“

„Nemluv takhle, Harry. Nesmíš nechat Voldemorta, aby tě takhle ničil. Nechci, aby tě takhle ničil. Nechci, aby se dostal mezi nás dva – nedopustím to. A taky se nechystám umřít.“ Dracův hlas zněl konejšivě a zároveň odhodlaně, když k Harrymu přistoupil a pohladil ho jemně po tváři. „Nehodlám prostě odejít, Harry,“ řekl a poté ztěžka dodal: „Jedině, když mi to ty sám ze své vlastní vůle řekneš, ať vypadnu a nikdy se nevracím, že už toho máš dost a nechceš se mnou nic mít – pak to udělám.“

„Jdi. Běž pryč a nevracej se,“ řekl Harry, stále očima studuje podlahu.

„Podívej se na mě, Pottere.“ Na to mu Draco prsty nadzdvihl bradu a donutil ho podívat se mu do očí. „Řekni mi to ještě jednou, Harry,“ vyzval ho šeptem.

Harry cítil, jak se ztrácí v tom pohledu – v Dracových očích se zrcadlilo napětí, ale především odzbrojující směs emocí – starostlivost, touha, něha, obavy...

Bylo sice hezké učinit nějaké rozhodnutí v posteli zíraje do tmy – věcí druhou bylo stát si za ním, hledě do očí člověka, v jehož přítomnosti se vám podlamují kolena. Harry to nedokázal a došlo mu, jak hloupé jeho rozhodnutí vlastně bylo. Copak ho mohl poslat pryč, když si z celého srdce přál pravý opak? Vždyť by to stejně nepřineslo žádný výsledek – i kdyby všechno mezi nimi ukončil, copak by se mu podařilo docílit toho, aby mu byl Draco lhostejný? Ne.

Cítil, jak taje pod Dracovým pohledem; jeho oči se třpytily ve stříbrném přísvitu hvězd. Copak by mohl bez tohoto pohledu spokojeně existovat? Ne, když už ho jednou spatřil, nedokázal by se ho vzdát.

Mezi dvěma mladými muži se na chvíli rozhostilo ticho. Draco čekal na Harryho slova, o kterých doufal, že je neuslyší – a neuslyšel.

Vědom si toho, že Harry mu opravdu neřekne, aby ho nechal být, Draco konečně ticho prolomil.

„Budu tady, s tebou, pořád. Protože jestli to ještě nevíš, miluju tě.“

V příštím okamžiku už Harryho držel v náručí – Harry hlavou opíral o jeho rameno, Draco cítil jeho oddechování na svém krku a uvědomil si, jak je přerývané. Harry se třásl, ruce pevně ovinuté kolem jeho těla. Draco vtiskl jemný polibek do jeho černých vlasů a vdechuje jejich vůni zavřel oči.

~*~


Harrymu se zdálo, že teprve v nadcházejících dnech konečně pochopil, co to znamená být šťastný a spokojený. Několikrát se přistihl, jak při nezáživných hodinách profesora Binnse zasněně hledí z okna a blahosklonně se usmívá. Tušil, že to jistě není zrovna nenápadné, ale někdy si nemohl pomoci – cítil se tak lehce, málem bezstarostně; bylo to fantastické.

„Víš, jaké zklamání by vyvolal fakt, že Harry Potter a Draco Malfoy si užívají exklusivně mezi sebou, a tudíž nejsou pro ostatní k mání? Tvůj i můj fanklub by musely vyhlásit oficiální smutek...“ nadhodil jednoho večera Draco a s úsměvem mrkl na Harryho, který ležel natažený na modré pohovce s hlavou v jeho klíně.

„TY nemáš žádný fanklub, Draco, je mi líto,“ odpověděl mu Harry s hraným afektovaným tónem.

„To je jen otázka času,“ řekl Draco a samolibě se ušklíbl.

„Jsi neskutečně arogantní, Malfoyi.“

„Proč bych nebyl – neodolatelní lidé si můžou trochu arogance dovolit.“

„Neodolatelní? Děláš, jako by po tobě toužila celá škola.“

„Stačí, že po mně touží slavný Harry Potter – to není dostatečný důkaz neodolatelnosti?“


Draco podobné nenucené chvíle strávené s Harrym miloval – bylo to milé, pošťuchovat se s tou zvláštní dávkou pečlivě utajované intimity, kterou sdíleli. Všechno mu připadalo tak snadné – až do dne, kdy obdržel strohý vzkaz od svého otce...

„Chce, aby ses setkal s Voldemortem?“ Harry nevěřícně nadzvedl obočí. „Proč?“

„Nevím, nezmínil se...“ zalhal Draco a uvědomil si, jak provinile jeho hlas zní. Byl zvyklý lhát, patřilo to téměř k jeho rutině, ale lhát Harrymu mu činilo nečekané potíže. Zjevně nebylo těžké ho prohlédnout.

„Lžeš,“ obvinil ho Harry. „Draco, řekni mi pravdu – co ti chce? Přijímá nové členy do řad Smrtijedů a přeje si, aby ses připojil k jeho stádečku?“ Harry zvýšil hlas – jakákoliv zmínka o Voldemortovi ho dokázala zneklidnit, bylo-li to v souvislosti s lidmi, na nichž mu záleželo. „A ty jen tak půjdeš?!“

„Harry! Nehodlám dělat Voldemortovi poskoka. A kromě toho, nezletilí kouzelníci se Smrtijedy stát nemůžou,“ ohradil se Draco, ale Harry mu skočil do řeči.

„Co ty víš, je válka, noví lidé jsou třeba... Jsem si jistý, že tvoje schopnosti by se mohly hodit,“ řekl uštěpačně ve snaze maskovat svůj strach – strach, že by se Draco přece jen mohl vydat v Luciusových šlépějích.

„Řekl jsem ti přece, že se k Voldemortovi nepřidám!“ vybuchl Draco dotčeně a hned pokračoval. „Jde jen o potrestání jednoho zrádce – otec chce, abych tam byl, abych se přiučil něco o zásadách a morálce -“

„Morálce? Draco, budou tam mučit nějakého člověka a ty se budeš dívat? Nebo se účastnit? Aby ses lépe seznámil s kletbou Cruciatus? Aby ses procvičil? Víš, jak ta kletba působí? Je to jako by tě bodaly tisíce nožů do každého kousíčku těla, nemůžeš myslet na nic jiného než na tu bolest, chce se ti prosit o smrt... Já vím, jaké to je. Já jsem to zažil. Pověz, taky by ses šel chladnokrevně dívat, kdyby Cruciatus použili na mě?“

„Harry, přestaň! Celé to překrucuješ! Můj otec prostě -“

„Copak musíš dělat všechno, co si tvůj otec usmyslí?! Přestože s tím nesouhlasíš?“ Harry už skoro křičel a tváře mu hořely rozhořčením.

„Nemůžu se mu prostě vzepřít, pochop to!“

„A proč bys nemohl? To opravdu nepochopím!“

„Ale ty nevíš, jaké to je mít otce Smrtijeda!“ vyhrkl Draco prudce a vzápětí ztišil hlas do jízlivého tónu. „Ach, já zapomněl! Ty vůbec nevíš, jaké je to mít otce – vždyť ty jsi chudák Harry Potter, trpící sirotek, hrdina!“

Draco svých slov litoval sekundu poté, co mu splynula ze rtů. Úlekem vytřeštil oči a dlaní si přikryl ústa. Sledoval zraněný výraz v Harryho očích, který poté náhle ztvrdl, ze zelených duhovek sálal chlad.

Harry zůstal ještě chvíli stát, načež se prosmýkl kolem strnulého Draca a s třísknutím dveří opustil místnost.

++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++