Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 12 - Pod zavřenými víčky


Spočítám každou ze tvých řas,
šeptaje Miluji tě zas a zas
Zatímco spíš, hledím na tvou tvář,
přemýšlím, jestli se mi zdáš
Pak ráno vstaneš a kolem sebe máš
z paprsků slunce svatozář

„Je devět hodin, kykyryký, vstávej Rone Weasleyi! Kykyryký, je čas vstávat!“

Ron se probudil a máchnul podrážděně rukou po maličkém kouzelném kohoutovi, který mu hopsal po posteli a nepřestával kokrhat a klovat do něj. Kdysi tenhle budík dostal od Hermiony, aby konečně začal chodit včas na vyučování, a teď mu kohout otravoval život i o prázdninách. Kohout zmlkl, až když ho Ron nemilosrdně smetl polštářem.

S povzdechem se protáhl a pomalu vylezl z vyhřáté postele. S nepřetržitým zíváním se oblékl a rozhrnul závěsy oddělující jeho část ložnice. Všichni už byli vzhůru, na snídani, jen závěsy kolem Harryho postele byly stále zatažené. Ron se rozhodl probudit ho a strčil zrzavou hlavu do jeho části ložnice.

„Harry?“ promluvil a vzápětí jeho pohled padl na pečlivě ustlanou postel, zakrytou tmavě červeným přehozem. Byla prázdná.

Kde může být takhle ráno? podivil se Ron a vykročil směrem ke společenské místnosti.

„Harry?“ zavolal znovu, bez odpovědi. Otvorem za portrétem právě prolezla Hermiona s několika knihami v náručí.

„Hermiono, nevidělas Harryho?“ křikl Ron, zatímco sbíhal schody od chlapeckých ložnic.

„Ne. Snad ještě spí, ne?“ pokrčila Hermiona rameny, složila knížky na stolek a šla Ronovi vstříc.

„Právě, že nespí. Vůbec tu není,“ řekl Ron a poté se zamračil. „A asi tu nebyl celou noc. Zase něco tají! Jen se pojď podívat, postele se určitě ani nedotkl!“

„Nepanikař, Rone, třeba už je dávno vzhůru a -“

„To zrovna. Pojď se podívat, no tak!“ zastavil se uprostřed společenské místnosti a vášnivě gestikuloval.

~*~


Když se Draco probudil, na obloze už svítilo slunce a jeho paprsky prosvětlovaly celou místnost. Promnul si oči a pohlédl vedle sebe – Harry ještě spal.
Draco zůstal ležet a pozoroval jeho schoulenou postavu – vypadal tak klidně a bezbranně, když pravidelně oddechoval, černé vlasy nepořádně rozhozené po polštáři, jednu ruku složenou pod hlavou. Ranní slunce dodávalo jeho pleti zlatavý tón, když v tenkých paprscích klouzalo po záhybech jeho svalů.

Draco ho několik minut jen tiše sledoval, jak spí, okouzlen nezvyklou intimitou té chvíle – spánek je něco velmi osobního, co obvykle není s nikým sdíleno... Draco uvažoval, jestli by Harry souhlasil, kdyby věděl, že se na něj dívá.

Takový zdatný čaroděj – a přesto může být tak zranitelný, pomyslel si a příjemně ho zamrazilo: Věří mi natolik, že bezstarostně spí v mé přítomnosti! Usmál se, naklonil se k Harrymu a políbil ho do vlasů, vdechuje jejich vůni.

„Můj milý Harry,“ zašeptal neslyšně.

Harry se vedle něj maličko zavrtěl a pomalu otevřel oči.

„Dobré ráno,“ řekl Draco a pohladil ho po tváři. „Vyspal ses dobře?“

„Sladce,“ usmál se Harry rozespale, chytil štíhlou ruku spočívající na jeho líčku a přitiskl si konečky prstů ke rtům, aby je mohl políbit. „Draco Malfoyi, řekl ti už někdo, že chutnáš naprosto božsky?“ řekl poté, co vzal jeho ukazováček na chvíli do úst, laskajíc ho jazykem. „A to od hlavy k patě,“ dodal. „Mimochodem, kolik je hodin?“ zeptal se lenošivě.

„Čtvrt na deset,“ odpověděl Draco s pohledem na hodiny na stěně.

„Cože? ČTVRT NA DESET?!“ lekl se Harry a rychle se začal drápat z postele. Postavil se a trochu zatápal, než našel své brýle. „Musím zpátky, než se všichni vzbudí!“ vysvětloval splašeně napůl druhému chlapci a napůl pro sebe, zatímco sbíral ze země roztroušené kousky oblečení, které tam včera v noci zůstaly pohozené bez ladu a skladu.

Draco, sedě na posteli, jen mlčky pozoroval, jak Harry vyskočil a sluneční světlo se rozlilo po jeho nahém těle, takže na několik sekund připomínal bronzovou sochu antického atleta. Ale když se potom začal uspěchaně oblékat, zmatkuje každých pět vteřin, byl Harry tak... prostě Harry.

„Co kdybych ti teď řekl,“ promluvil Draco, když byl Harry konečně hotov a chystal se shýbnout pro stříbrnou minci ležící opodál, „že to bylo jen jednosměrné přenášedlo?“ Jeho tón byl teď typicky nadnesený a znuděný.

„Malfoyi!“ vyhrkl Harry prudce a jedním skokem stál opět u postele. Pohlédl Dracovi do očí a spatřil v nich pobavené zajiskření.

Popadl Draca za ramena a přitáhl ho k sobě, líbaje ho na ústa. Nechal své ruce sklouznout ještě jednou po hebké, mléčně světlé pleti, uvědomuje si, jak moc touží zůstat zde. Donutil se odtrhnout se a vydechl:
„Draco, já t-“

„Ššš.“ Blonďatý chlapec mu položil prst přes rty, dřív než Harry stačil cokoliv říct. „Běž.“

Harry jen kývl a s měkkým výrazem ve tváři sáhl po minci...

... a v dalším okamžiku tvrdě dopadl na nohy vedle své postele v nebelvírské věži. Místnost byla prázdná, všichni už asi vstali.

„Do p-... sakra!“ uklouzlo mu, nicméně držel se svého předsevzetí nemluvit sprostě. Vysvětlovat, kde strávil předchozí noc, bylo to poslední co teď potřeboval. Co se dá dělat, povzdychl si a zamířil do koupelny, aby smyl poslední zbytky ospalosti z tváře. Když o chvíli později vycházel, dveře vedoucí do ložnice se rozletěly a vpadli do nich Ron s Hermionou.

„Říkám ti, Harry tu -“

„Ahoj,“ ozval se Harry dřív, než Ron stihl větu dokončit, a zazubil se na své dva kamarády, kteří se okamžitě otočili jeho směrem.

„Harry! Kdes byl?“ zeptal se Ron s vytřeštěnýma očima.

„V koupelně,“ pokrčil Harry rameny.

„Celou dobu?“

„No, vstal jsem, ustlal, oblékl se, šel jsem do koupelny...“ začal vypočítávat, doufaje, že vypadá přesvědčivě. „Zatímco tys tam dnes ráno ještě ani nebyl, co?“ usmál se na Rona, který na něj upíral rozespalá očka a vlasy mu na hlavě nepořádně stály.

„No jo,“ zamumlal Ron a vykročil ke dveřím do koupelny.

„Hoď sebou, ať můžeme jít spolu na snídani,“ křikl za ním ještě Harry a cítil, jak je mu lehko na srdci.

Když osaměli, Hermiona se potutelně usmála a tlumeným hlasem řekla: „Vezmi si dneska něco ke krku, Harry.“ Ukazovákem pravé ruky se dotkla místa kousek nad límcem jeho košile.

Harry reflexivně zvedl vlastní dlaň a přejel přes stejné místo prsty, ale necítil nic nezvyklého, jen kůži a svůj puls pod ní. Zmateně se podíval na Hermionu, která zamířila ven z ložnice. Dívka se ve dveřích zastavila a obrátila se k Harrymu.

„Kdybys mi chtěl cokoliv říct, Harry, jsem tady,“ řekla a s měkkým úsměvem seběhla ze schodů.

Harry zůstal chvíli nechápavě stát, načež udělal pár kroků a postavil se před zrcadlo s pohledem na svůj krk. Všiml si drobného zarudlého flíčku, jasně se vyjímajícího na jeho pleti – nepochybně znamení zanechané některým z Dracových žádostivých polibků. Harry cítil, jak se mu krev nahrnula do tváří. Vzápětí se vyděsil: Co všechno může Hermiona vědět?!

~*~


Následujících několik dní bylo krušných – Denní věštec přinesl zprávy o nechutném řádění Voldemortových Smrtijedů během Velikonoc. Několik kouzelníků a čarodějek, zrovna tak jako mnoho bezmocných mudlů, padlo za oběť krvavému tažení, které snad mělo demonstrovat moc Zla.

Harry byl o to neklidnější, že ho pobolívala jizva na čele, což nikdy nevěstilo nic dobrého. Kromě toho po zbytek prázdnin zoufale postrádal přítomnost blonďatého prince Zmijozelu – spíš než fyzická touha ho trápily jeho pocity a myšlenky... Chtěl Draca konečně zase vidět, povídat si s ním, ujistit se, že je v bezpečí.

Ačkoliv... Dracovi, jako jedinému synu jednoho z Voldemortových největších podpůrců, pravděpodobně nehrozí ani sebemenší nebezpečí, uklidňoval se Harry. Přesto si přál, aby ho už konečně držel v náručí. Proto když v sobotu večer uléhal do postele, nemyslel na nic jiného než na zítřejší poledne, kdy se měli do Bradavic vrátit studenti, kteří trávili prázdniny doma.

Nemohl usnout, přestože se už nemohl dočkat příštího dne – nebo právě proto. Když mu konečně víčka ztěžkla únavou...

Šel dlouhou, temnou chodbou a každou chvíli klopýtl, protože v ponurém osvětlení neviděl nerovnosti na podlaze. Zdi byly kamenné a sálal z nich chlad, vlhko. Přeběhl mu mráz po zádech. Přidal do kroku a s každým dalším metrem cítil, jak ho jizva na čele pálí víc a víc. Spatřil před sebou dveře – byly pootevřené a ze škvíry vycházel úzký proužek mihotavého světla. Harry se k nim rozběhl – čím víc se přibližoval, tím tíživěji na něj dopadal pocit hrůzy. Mrtvolné ticho rušené jen ozvěnou jeho kroků se mu zařezávalo do uší jako ostrá čepel. Dostal se až ke dveřím a prudce je otevřel – chvíli zůstal stát na místě, hrdlo se mu svíralo a v jeho očích se zračil téměř nelidský šok. Strach. Bolest. Zoufalství. Celý se roztřásl.
„DRACO!!!“


Harry se probudil celý zpocený. Přestože byl vzhůru, zimnice, kterou cítil ve snu, nepřestávala. Zíral do tmy, znovu a znovu si přehrávaje vše, co právě viděl ve spánku. Co když to nebyl jen sen?! Co když to bylo varování?! Nebo skutečnost? Harry si víc než kdy jindy uvědomil vlastní bezmocnost. Chtěl vědět, jestli je Draco v pořádku, chtěl ho ochraňovat, kdyby to bylo nutné... Ale nemohl. Mohl jen čekat a doufat, že se druhý chlapec zítra objeví jako by nic.

Co když jeho otec... tuhle myšlenku ani nechtěl dokončit. Kdyby Lucius Malfoy zjistil, že se jeho syn stýká s Nepřítelem č. 1, ANIŽ by ho vydal Voldemortovi... Přece by neublížil vlastnímu synovi! ... Nebo ANO?!

Harry si náhle uvědomil něco horkého, co mu stékalo po tváři – až doteď nevnímal slzu, která mu vyklouzla z koutku oka a teď zanechávala slanou cestičku na jeho líci. Rychle ji setřel, lehl si a snažil se najít ztracený klid.

Byl to jen sen! Pitomá noční můra! Je v pořádku! Tak se sakra uklidni!

Ať se pokoušel, jak chtěl, do rána už nezamhouřil oka a v hodinách, které strávil převalováním se na posteli, dospěl k důležitému rozhodnutí...

~*~


„Vypadáš ztrhaně, Harry,“ podotkl Ron trefně, když spolu ráno odcházeli na snídani. „Co se ti zdálo? Mám dojem, že jsem tě slyšel křičet ze spaní,“ pokračoval a zpytavě na Harryho pohlédl.

„Co jsem křičel?“ zajímal se Harry. „Byla to noční můra.“

„Asi opravdu příšerná, protože jestli jsem neměl slyšiny, znělo to jako ‚Draco‘ – a jakýkoliv sen s Malfoyem musí být noční můra,“ ušklíbl se Ron.

Zrovna procházeli nebelvírskou společenskou místností a z jednoho z pohodlných křesel vykoukla Hermionina hlava.

„Dobré ráno,“ pozdravila je a odložila těžkou knihu rozloženou na klíně. Harry zaregistroval její dlouhý, zamyšlený a poněkud ustaraný pohled – pravděpodobně slyšela Ronovu poslední poznámku...

~*~


Krátce před polednem se nebelvírská věž zaplnila typickým štěbetáním, které Harry tak trochu postrádal, když byla většina žáků o Velikonocích pryč... To znamenalo, že bradavický expres už dorazil.

Když šel v doprovodu svých dvou nejlepších přátel do Velké síně na oběd, žaludek se Harrymu nepříjemně svíral. Bál se – tolik se bál – že by u zmijozelského stolu mohl uvidět prázdné místo...

Cestou se málem srazili s Blaise Zabini, která kolem ramen držela pofňukávající Pansy Parkinsonovou se zarudlýma očima.

„No tak, Pansy, nesmíš to brát tak tragicky. Pro jedno kvítí...“ zaslechl Harry Blaise říkat své spolužačce. Jeho srdce pokleslo ještě níž – zdrcené zmijozelské dívky nebyly žádným dobrým znamením.

Když vešli do Velké síně, míříce ke stolu Nebelvíru, Harryho první pohled padl na zmijozelskou tabuli... Místo, kde obvykle seděl Draco, bylo stále volné, chyběli i jeho dva kumpáni.

Harry si sedl, upřeně zíraje směrem ke vchodu. Přestože jídlo na talířích krásně vonělo, neměl sebemenší chuť k obědu. Seděl, hlavu podepřenou dlaní, duchem nepřítomen. Uplynulo pět minut. Deset. Jedenáct. Dvanáct a půl... Velká síň se pomalu zaplňovala a Harry si už začínal zoufat.

Zbystřil pozornost, když do síně přisupěl Gregory Goyle, následován svým stejně hloupým a přerostlým přítelem Crabbem. A za nimi, v ostrém kontrastu s jejich nemotornou humpoláckou chůzí, vkráčel Korunní princ Zmijozelu v černém plášti přehozeném přes ramena se svou typickou nedbalou elegancí.

Harry cítil neuvěřitelnou úlevu, ledové sevření v jeho útrobách jako by náhle pominulo a nahradila je téměř euforická radost. Musel se hodně ovládat, aby nadšeně nevyskočil a nevyběhl Dracovi v ústrety, aby ho přivítal. Nejradši by byl vstal, šel rovnou k němu a políbil ho před očima všech žáků i učitelů.
Jsi blázen, Harry! Víš, že to nikdy, NIKDY nemůže být možné, řekl si sám pro sebe. A vzpomeň si na to, k čemu ses včera v noci odhodlal.

Draco si byl vědom Harryho přítomnosti od první chvíle, co na něm nebelvírský chlapec spočinul očima – netušil jak, ale prostě to cítil. Než došel ke stolu, dopřál si vzrušení z toho, že je pozorován... Nebylo to, jako když na něj prvačky obdivně upíraly oči. Tohle byl Harry Potter, kdo se na něj díval, a fakt, že sdílejí něco, co by v Bradavicích mohlo vyvolat skandál století, mu přivodil příjemné mrazení v zádech.

Když usedl, po pravici Crabba, po levici Goyla, konečně vzhlédl a tím zvláštním šestým smyslem, díky kterému okamžitě vycítil Harryho přítomnost, bez problémů našel jeho oči za skly brýlí. Byly stejně krásné a fascinující jako vždycky, ale stín smutku a trápení, který v nich zahlédl, Draca zarazil.

Co se stalo? tázavě zamrkal Harryho směrem. Ten mu dal drobným pohybem hlavy najevo, ať na něj po obědě počká.

Draco byl zmatený. Sám se nemohl dočkat, až zase bude s ním, nechybělo málo a byl by se na něj usmíval jako sluníčko, tak proč se Harry tvářil tak vážně?!

Rychle se najedl a vytratil se ze síně, aby se zastavil v jedné z odboček z hlavní chodby.

Harry se zvedl od stolu krátce poté, co viděl blonďatého chlapce odejít. Sotva ušel pár kroků, ozvalo se z boční chodby tlumené:
„Sss.“

Rozhlédl se a nepozorovaně do chodbičky vkročil. V následující chvíli už cítil silné paže, které ho vtáhly do objetí.

„Chyběls mi, Harry, věříš?“ slyšel Draca zašeptat těsně předtím, než přitiskl rty na jeho vlastní.

Harry se chvíli nechal unášet tím pocitem – ach, jak to bylo úžasné, zase ho cítit tak blízko, rty spojené v polibku. Poté se ale donutil trochu se odtáhnout, dlaněmi Draca odstrčil tak, že si hleděli do očí zhruba z patnácticentimetrové vzdálenosti.
„Můžeme se dnes v noci sejít? Musím s tebou mluvit,“ řekl a v krku měl sucho. Mnohem radši by poslechl zoufalé signály vysílané jak jeho tělem, tak srdcem, znovu by Draca objal a nekonečně dlouho ho líbal, ale MUSEL se podřídit strohému diktátu rozumu... Ne, nemusel. Ale asi to bylo nutné – nebo si to alespoň myslel.

„Jo, jo, samozřejmě. Ale, Harry... Stalo se něco?“

„Ne, nic, jen... Přijď o půlnoci do věže, je to moc důležité.“

„Dobře,“ kývl Draco, ještě zmatenější než předtím.

„Fajn. Tak se uvidíme potom,“ řekl Harry a poté odešel bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení.

++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++