Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 10 - Nikdy nevěř nepříteli?


Prosím věř mi a nech se vést,
vždyť další den bez tebe je víc,
než mohu snést


Ze začátku se Draco docela dobře bavil, když sledoval Harryho kyselý výraz, nicméně po dvou dnech, kdy spolu nepromluvili ani slovo, natož aby se sešli, ho tahle hra omrzela. Ve čtvrtek večer ležel v posteli a nemohl usnout - zítra odpoledne se vracel domů na velikonoční prázdniny a představa, že by měl odjet na celých čtrnáct dní, aniž by se s Harrym usmířil, ho nepříjemně tížila na srdci. Tím spíš musel něco podniknout, že ON vděčil Harrymu za záchranu před nebezpečným pádem, zatímco Harry měl maximálně tak důvod být uražený.

Malfoy se nikdy neomlouvá a nikomu za nic neděkuje, vybavil si Draco slova svého otce, základní ideologii jejich rodu. Malfoy vždycky dostane to, co chce, připomněl si další z věcí, které mu byly vtloukány do hlavy. Jak si to odporuje! musel se sarkasticky ušklíbnout. Já chci Harryho Pottera, ale abych dosáhl svého, musím porušit tu první pitomou zásadu. Chci Harryho Pottera - jak pateticky TOHLE zní?! Skvěle, Draco, za chvíli můžeš rovnou vstoupit do jeho fanklubu! Obrátil oči v sloup a povzdychl si. Co se dá sakra dělat?! Vzápětí se usmál. Když pateticky, tak pořádně.

~*~


V pátek ráno vešel Harry do Velké síně a, jako předešlé dva dny, si dával pozor, aby pohledem ani na zlomek vteřiny nezabloudil směrem, kde seděl Draco.

U nebelvírského stolu ho uvítalo vzrušené šuškání, pár mladších děvčat se zachichotalo - a Harry pochopil proč, když se dostal ke svému obvyklému místu.

Na jeho talíři se vyjímala krásná kytice složená z rostlin, jejichž květy byly zářivě rudé a vydávaly opojně sladkou vůni. Zbytek kytice tvořily zelené listy, vinoucí se okolo stonků květin. Vše bylo svázáno dohromady dvojicí lesklých stužek, jedna byla stříbřitá, druhá zlatá.

Harry zůstal chvilku překvapeně zírat, uvědomuje si symboliku skrytou v tom kvítí... Rudá a zlatá, zelená a stříbrná - Nebelvír a Zmijozel. Cítil, jak se červená, když se posadil a snažil se ignorovat pohledy svých spolužáků. Všiml si kartičky připojené ke květinám.

Merci, stálo na ní rukopisem, který okamžitě poznal. Začalo se ho zmocňovat příjemné rozechvění, když ho do reality vrátil pobavený hlas Ginny Weasleyové.

„Někdo tě má asi hodně rád, Harry,“ smála se.

„Cože? Proč?“

„Tahle kytka, artenzie královská, znamená něco jako záleží mi na tobě. Kromě toho je poměrně vzácná. A červená je samozřejmě typická barva lásky,“ podala mu Ginny podrobný výklad.

„Myslím, že s tou barvou to nebude tak horké,“ namítl Harry. „Podívej - červená a tady, zlatá mašle - to jsou přece nebelvírské barvy. Takže žádná barva lásky...“ vysvětloval horlivě, než se k němu naklonila Hermiona.

„Být tebou, do diskuze o barvách bych se moc nepouštěla - jinak bys pak mohl celému stolu objasňovat, proč by ti kdokoliv ze Zmijozelu dával květiny,“ pošeptala mu do ucha a nenápadně na něj mrkla.

Harry se zarazil a radši už mlčel, jen se konečně zahleděl napříč Velkou síní, aby se setkal s šedýma očima, jejichž výraz Harrymu zrychloval tep a působil lépe než jakýkoliv povzbuzující lektvar.

Harry neměl ani tušení, že ještě jeden pár očí sledoval jeho pohled a nevěřícně se rozšířil v nechápavém údivu, když spočinul na tváři Draca Malfoye - Hermiona pak jen zamrkala, protřela si oči a zmateně zakroutila hlavou.

Draco cítil jisté zadostiučinění, když za obroučkami Harryho brýlí spatřil povědomé hvězdičky. Takže se ti líbí moje květiny, pousmál se a celou dobu, co snídal, z Harryho nespustil oči.

Když se potom nebelvírský chlapec zvedl a nenápadným posunkem mu na dálku naznačil, aby ho následoval ven ze síně, Draco chvíli počkal a poté zamířil z místnosti dveřmi, kterými vyšel i Harry.

Dostal se na chodbu právě včas, aby si všiml Harryho, jak zrovna zahnul do jedné z bočních chodeb. Sledoval jeho kroky až k hudebnímu sálu, kde za ním zapadly dveře. Draco se ještě obezřetně rozhlédl, a když se ujistil, že je v chodbě sám, vzal za kliku a vstoupil dovnitř.

Harry stál opodál a opíral se o zeď. Draco se zastavil asi půl metru od něj a znovu se zahleděl do těch zelených očí, které ho už několik nocí provázely ve snech... Tolik si přál vidět je osvobozené od brýlí, tak nahé a smyslné, plné touhy a vášně. Opravdu se mi líbí jeho oči, zamyslel se, málem zapomínaje, proč přišel a co chtěl říct.

„Promiň,“ ozval se Harry tiše, což Draca vrátilo do reality.

„Ne. Já se omlouvám. Chtěl jsem ti poděkovat už dřív, ale -“ začal, ale Harry mu položil ukazováček přes rty.

„Ššš,“ umlčel ho. „Pojď sem,“ řekl naléhavě a vzápětí si ho přitáhl blíž k sobě, sevřel ho v pevném objetí a dotkl se rty jeho pootevřených úst, načež ho uvěznil v hladovém polibku.

Draco pohladil Harryho po tváři a pak lehce se třesoucími prsty zajel do jeho vlasů. Cítil, jak mu srdce zběsile buší, když Harryho přimáčkl ke zdi ve snaze být mu co nejblíže.

Tohle je TAK skvělé! Nic snad není lepšího než líbat Harryho Pottera!

Harry nevěděl, jak dlouho tam strávili, bylo mu v tu chvíli všechno jedno, že možná přijde pozdě na vyučování ho ani nenapadlo. Když se konečně oddálili jeden od druhého, aby nabrali dech, jen se usmál a přerývaně promluvil: „Díky za ty květiny.“

Draco jen pokrčil rameny, zatímco se pokoušel uklidnit svůj dech do normálu.

„Nevěděl jsem, že umíš francouzsky,“ dodal Harry a vytáhl z kapsy kartičku, na níž bylo vepsáno jediné slovo.

„Taky že neumím,“ řekl konečně Draco a odhrnul si vlasy z čela. „Znám všehovšudy jen dvě slova.“

„Jaké je to druhé?“

„To ti povím někdy jindy,“ usmál se Draco tajuplně. „Je čas jít, jinak prošvihneme část první hodiny.“ Nechal sklouznout svou dlaň z Harryho šíje. „Krásné prázdniny,“ dodal, vtiskl Harrymu na čelo letmý polibek, pak udělal pár kroků a odešel ze sálu.

„Veselé Velikonoce,“ řekl Harry víceméně pro sebe a vydal se směrem k nebelvírské věži, aby si vzal svou brašnu.

~*~


Bylo to poprvé za celých sedm let strávených v Bradavicích (tedy kromě letních dvou měsíců), kdy se Harry těšil, až znovu začne škola. Ne že by se nemohl dočkat všeho toho učení a domácích úkolů - počítal dny do chvíle, kdy se mladý pan Malfoy vrátí z domova.

Jakkoliv si to Harry odmítal připustit, postrádal ho. Vlastně i tehdy, kdy spolu několik dní po famfrpálovém zápase nemluvili, mu Draco chyběl.

Proto když ve středu ráno obdržel obálku nadepsanou nezaměnitelným písmem, co nejrychleji do sebe vpravil snídani a uchýlil se do soukromí své ložnice, aby ji mohl otevřít. Nedočkavě vytáhl pergamen a rozložil jej. Papír byl hladký a kvalitní, Harryho zaujal emblém v pravém dolním rohu - zdobné písmeno M, kolem kterého se ovíjelo tenké hadí tělo - rodinný znak Malfoyů. Chvíli hleděl na papír popsaný zeleným inkoustem, aniž by vnímal jeho obsah, načež se konečně začetl...

Harry,
přijmi prosím vřelé pozvání do sídla mé rodiny, velmi rád Tě zde uvítám. V obálce najdeš malou minci - je to přenášedlo, přenese Tě přímo do mého pokoje. Možná si říkáš, proč bys měl věřit, že neskončíš někde úplně jinde, dejme tomu ve Voldemortově náruči - ovšem kdybych Ti chtěl ublížit, mohl jsem to udělat už dávno (a pak toho do smrti litovat). Rozhodnutí je na Tobě. Budu na Tebe dnes večer čekat. D.


Harry nakoukl do obálky, kterou nechal ležet na posteli - uvnitř se leskla drobná stříbrná mince. Překonal touhu vysypat si ji do dlaně hned a zamyslel se. Kdyby se o tom Draco sám nezmínil, ani by ho nenapadlo nedůvěřovat mu. Vždyť to byl tvůj nepřítel! Sedm let se snažil dělat ti ze života peklo! ozval se pochybovačný hlásek v jeho mysli. A teď má možnost udělat z něj nebe, protiřečil mu okamžitě druhý.

Harry si uvědomil, že se vlastně rozhodl hned po přečtení prvních dvou řádků. Měl teď jinou starost - jak přežije dnešní den a dočká se večera?!

~*~


Harry byl jako na trní a měl dojem, že se celý den neuvěřitelně táhne. Po večeři se jako by nic připojil ke svým spolubydlícím, kteří vysedávali ve společenské místnosti a bavili se vším možným od šachů, přes tchoříčky, až po práci na domácích úkolech (tím se zabývala jen Hermiona). Když se ručička hodin na jedné ze stěn přiblížila k půl desáté, opustil Harry rozdováděnou společnost s tím, že mu není zrovna nejlíp a že si jde lehnout. S přáním dobré noci odešel do chlapecké ložnice, která byla v té době tichá a temná.

Posadil se na postel, zatáhl závěsy a zpod polštáře vytáhl povědomou obálku. Krátce zaváhal, načež nechal malý peníz vklouznout do dlaně. Vzápětí ucítil typické škubnutí někde za pupíkem. Ruka svírající minci ho táhla vzhůru a vpřed, v kvílení větru a ve víru barev. Zavřel oči a snažil se potlačit lehkou závrať, která se ho zmocňovala.

Najednou všechno přestalo a Harry měkce dopadl na záda. Zašmátral dezorientovaně kolem sebe a prsty nahmátl něco příjemně hebkého. Když otevřel oči, zjistil, že přistál na posteli - v jejím záhlaví se tyčilo písmeno M, stejné jako viděl v dopise, jenž obdržel dnes ráno, jen mnohem větší.

Posadil se a všiml si stříbrného draka, který se majestátně vzpínal na tapiserii na protější stěně, působě téměř živě.

Vstal, rozhlížeje se po pokoji - byl celý poměrně luxusně zařízen, podlahu zakrýval draze vyhlížející koberec, před okny visely těžké závěsy z tmavě zeleného sametu. Robustní šatní skříň, zrcadlo ve zdobeném rámu, psací stůl, postel... Postel byla víceméně dominantou místnosti - v každém z jejích čtyř rohů stál sloup z tmavého dřeva jako opora pro nebesa u stropu, pokrývka a polštáře byly stejně zelené jako závěsy u oken, se stříbrnou výšivkou.

„Takže Harry Potter nás přece jen poctil svou návštěvou.“

Harry se prudce otočil - za ním stál Draco, který právě vyšel z jedněch ze dvojice dveří vedoucích do pokoje. Na sobě měl jen černé kalhoty, přes rameno přehozený ručník, kterým si asi ještě před chvíli sušil vlasy - blonďaté pramínky mu spadaly do tváře a zanechávaly na ní mokré stopy.

Harry mu věnoval dlouhý pohled, prohlížeje si jeho vzezření od bosých nohou až po světlou kštici, aby se mu poté zahleděl do očí.

„Důvěřuješ takhle každému?“ zeptal se Draco, přistupujíc blíž. „To bys neměl. Co kdybych ti byl lhal a teď sem vtrhlo dvacet Smrtijedů s Voldemortem v čele?“ pokračoval naprosto klidným, chladným tónem, zatímco se pohyboval kolem Harryho v kruzích, jako šelma na lovu. „Určitě by se mi dostalo obrovských poct, kdybych Temnému pánu předhodil to, po čem prahne - Harryho Pottera... Řekni, co tě přimělo opravdu použít to přenášedlo?“

Harry cítil, jak se mu svírá žaludek. Polkl, aby se zbavil nepříjemného sucha v krku a pak promluvil.

„Ptal jsem se tě, jestli se k Voldemortovi přidáš. Dal jsi mi docela jasnou odpověď - a já ti věřím, Draco.“ Uvědomil si, že se mu chvěje hlas, přestože se to snažil potlačit. Neměl strach z Voldemorta nebo Smrtijedů, ale ze zklamání. Opravdu byl přesvědčen o tom, že Draco...

Draco se zastavil přímo před ním, oči pevně spojené s jeho. Ty oči... došlo Harrymu. Jakkoliv se Dracovi dařilo skrývat vlastní emoce, jeho oči ho prozrazovaly - čišela z nich až bolestná pravdivost.

„Děkuju,“ zašeptal blonďatý chlapec jemně, stále nespouštěje oči z Harryho.

„Za co?“

„Že mi věříš,“ mluvil tiše, ale intenzivně. „Buď vítán v rodinném sídle Malfoyů,“ dodal a umístil na Harryho rty lehký polibek.

Harry cítil třepotavé vzrušení šířící se celým jeho tělem. „Takhle vítáte všechny příchozí?“ zeptal se a našpulil pusu v drobném úsměvu.

„Jen ty výjimečné,“ odpověděl Draco a s dotekem rtů na jizvě na Harryho čele pokračoval: „A ty jsi, milý Harry Pottere, OPRAVDU výjimečný.“ S tím si ho přitáhl k sobě, s rukama kolem jeho ramen. „Tolik jsem doufal, že přijdeš,“ zašeptal ještě před tím, než našel Harryho rty, aby ho mohl začít líbat.

Harry přivřel oči ve slastném očekávání - v nose ho zašimrala svěží vůně Dracovy pleti a vlasů, a jeho polibek byl tak fantastický, neuspěchaný a něžný...

++ Komentovat ++

++ Předchozí kapitola ++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++