Fan Fiction - Harry Potter - Série - Esprite



ESPRITE
Kapitola 1 - Malá ranní hudba


Chlapeckou ložnicí v nebelvírské věži se ozývalo pravidelné oddychování rušené jen občasným zachroptěním - to se Neville Longbottom ve spánku nespokojeně zavrtěl a překulil se do pohodlnější pozice, aniž by se probudil. Okny do místnosti prosvítaly první nesmělé paprsky světla, jak se slunce ujímalo vlády nad svěžím březnovým ránem.

Harry Potter se probudil chladem - jeho přikrývka, kterou si v noci nevědomky shrnul, ho zakrývala pouze po pás, holá hruď byla nemilosrdně vystavena studenému vánku, který proudil do ložnice z otevřeného okna přímo naproti Harryho posteli.

Harry si přitáhl peřinu až po bradu, ale ranní průvan ho už stačil probudit natolik, že za žádnou cenu nemohl znovu usnout. Po další čtvrt hodině se s povzdechem posadil na posteli, z nočního stolku zvedl své brýle a odešel do koupelny. Dávka ledové vody smyla i poslední zbytky ospalosti; Harry se tedy oblékl, prošel společenskou místností, která v tu dobu zela prázdnotou, a bez delšího rozmýšlení zamířil pryč z nebelvírské koleje. Cestou ven vzbudil Buclatou dámu, která klimbala ve svém portrétu před tajným vchodem do nebelvírské části hradu.

„Kampak tak brzy po ránu?“ zeptala se Harryho rozespale; ten ale neodpověděl a začal sbíhat dolů ze schodů.

Harry sám nevěděl, kam chce jít - snad se projít po školních pozemcích jiskřících rosou, snad si vzít své koště z přístěnku u famfrpálového hřiště a trochu se proletět...

Když míjel dveře do hudebního sálu, překvapeně se zastavil - zevnitř k němu doléhaly tóny skladby hrané na piáno. Hudební sál se stal jednou z Harryho oblíbených místností hned poté, co jej Brumbál před třemi lety nechal zřídit. Harry sice neuměl na nic hrát - ostatně ani nikdy neměl možnost se to naučit, jelikož Dursleyovi nebyli příliš muzikálně založená rodina - ale často sedával v jednom z pohodlných křesel v sálu a poslouchal, když někdo hrál. Hudba ho okouzlovala. V posledních měsících ale sálem tóny zněly jen velice zřídka - atmosféra v bradavické škole byla čím dál napjatější a ponuřejší a Harry dobře věděl, proč. Válka proti Voldemortovi, který neustále nabýval na síle a získával čím dál větší moc, se stala ještě intenzivnější, každý den se v Denním věštci objevila zpráva o násilné smrti nějakého kouzelníka či čarodějky, a srdce bradavických studentů se svírala úzkostí - nemálo z nich už ve Válce ztratilo své příbuzné nebo přátele.

Harryho nejprve zarazilo, že by ještě někdo byl vzhůru tak časně, vzápětí se ale rozhodl strávit dobu zbývající do snídaně ve společnosti dotyčného člověka. Ať už to byl kdokoliv, měl zjevně cit pro hudbu a Harry by rád naslouchal - jeho duše pookřála, když opět, po tak dlouhé době nesnesitelně tísnivého ticha, uslyšel hudbu rozléhat se uvnitř hradu.

Vstoupil do sálu a zamířil směrem k výklenku, který byl skrytý za rohem a kde stálo piáno. Jemná melodie, o tolik výraznější uvnitř sálu než přede dveřmi, Harryho neuvěřitelně lákala. Sametové tóny těšily jeho sluch jako nic jiného, rozechvívaly každý kousíček jeho srdce a působily jako sladká útěcha uprostřed těch zlých, temných časů. Harry zauvažoval, kdo by asi mohl hrát... Před očima se mu ztvárnil obrázek nádherné éterické bytosti, snad víly - naprosto v souladu s tou fantastickou melodií.

Když konečně došel až k výklenku, zůstal konsternovaně stát a v němém úžasu zalapal po dechu nad pohledem, jenž se mu právě naskytl: u piána, bokem k němu, seděl Draco Malfoy.

Měl zavřené oči a lehce pokyvoval hlavou podle toho, jak jeho štíhlé prsty tančily po klaviatuře. Pramínky světlých vlasů, které se teď zlatavě třpytily v ranním slunci, mu spadaly do obličeje a šimraly ho na tvářích, vypadajících zvláštně svěže díky lehce růžovému nádechu. Draco očividně neměl ani tušení, že někdo stojí pár metrů od něj a ohromeně na něj hledí.

Harry několikrát zamrkal, jako by nevěřil vlastním očím - Malfoy? Ten Malfoy, pověstný svou arogancí a pýchou a pohrdáním; ten že hraje na piáno - a ještě k tomu takhle... překrásně?! Harry od něj nemohl odtrhnout oči, měl dojem, že to snad ani nemůže být Draco Malfoy, tohle musel být někdo jiný. Nebo snad ne?

Z myšlenek ho vytrhlo náhlé ticho, rozhostivší se sálem. V tu chvíli Draco Malfoy otevřel oči, složil ruce do klína, a Harrymu se zdálo, že z jeho rtů uniklo tiché povzdechnutí.

V následující sekundě si Malfoy všiml, že není sám. Stříbřitou šedí jeho očí probleskl na jeden prchavý okamžik čistý údiv smíšený s něčím dalším, co ale Harry nedokázal identifikovat.

„Pottere?!“ vyklouzlo Dracovi z hrdla dřív, než stihl nasadit svůj obvyklý namyšlený výraz a s pohrdlivým úšklebkem znechuceně dodat, teď už tvrdým hlasem značícím dokonalé sebeovládání: „ Co tady sakra děláš?“ Malfoy byl zase sám sebou - nebo spíše člověkem, o kterém si všichni mysleli, že je pravý Draco Malfoy.

Harry polkl, zhluboka se nadechl, pak konečně promluvil:
„Krásné. Kdo to složil?“ záměrně ignoroval Malfoyovu původní otázku a dál se mu díval do očí.

„Mozart,“ odpověděl Draco automaticky, dřív něž se stačil zadržet a počastovat Harryho nějakou nadávkou.

Harry potlačil své překvapení, takže se mu podařilo nevytřeštit na Malfoye oči.

„Ty znáš mudlovskou hudbu?“ zeptal se pokud možno klidně.

„Hudba...“ Draco se zarazil, jako by na chvíli zauvažoval, proč se s Potterem vůbec baví. „Hudba je magie,“ řekl a při těch slovech Harry v šedavé hloubce jeho očí zahlédl drobný záchvěv emocí, dokonce snad nadšení.

„Pottere, jestli komukoliv...“ začal Draco chladně v náhlém uvědomění.

„Nikomu to...“ vyhrkl téměř ve stejný moment Harry, ale nedořekl, protože z venku k nim začaly doléhat kroky a hlasy studentů, kteří pravděpodobně spěchali do Velké síně na snídani.

Malfoy ho ještě chvíli probodával zkoumavým pohledem a Harry si s údivem uvědomil, jak zvláštní oči Draco má. Zvláštní a... krásné. Obvykle je kalil povýšený chlad a zakrývala rouška arogance, ale v ojedinělých chvílích, jako byla tato, působily nekonečně hluboce a zračila se v nich až bolestná pravdivost.

„Dobře tedy,“ řekl Malfoy polohlasně, přerušil až doteď sdílený pronikavý pohled, prošel kolem Harryho a spěšně opustil hudební sál.

Harry zůstal ještě několik minut stát. Malfoy a mudlovská hudba - nádherná mudlovská hudba. Neuvěřitelné. Uvažoval a v uších se mu znovu rozezněla Malfoyova slova, pronesená tolik neobvyklým, téměř jemným tónem: Hudba je magie. Harry zakroutil hlavou a poněkud zmateně zamířil do Velké síně.

~*~


Draco Malfoy se prohnal několika chodbami, konečně došel do Velké síně a beze slova se posadil vedle Crabba a Goyla, kteří na něj vrhali zpytavé pohledy.

„Kdes byl, Draco?“ zeptal se Crabbe, zatímco se ládoval toastem bohatě namazaným marmeládou.

„Do toho ti nic není,“ odsekl Malfoy a jeho hlas zněl dost výhružně, takže oba jeho kumpáni se pro jistotu vyvarovali dalších otázek.

Draco pod stolem zatínal ruce v pěsti. Byl naštvaný sám na sebe. Nechat se takhle nachytat! Představa, že by někdo zjistil, co se skrývá pod jeho sebejistou fasádou a objevil byť jen i něco málo z jeho pocitů, ho téměř děsila. A zrovna Potter! Ze všech lidí na světě, zrovna Potter! Fakt, že jeho dlouholetý rival objevil jeho slabost pro hudbu, Draca nanejvýš znepokojoval. Přemýšlel, jak moc potupné to bude, až Potter vejde do Velké síně a hned za tepla to vyzvoní svým přítelíčkům, Weasleymu a té mudlovské šmejdce Grangerové.

Draco zavřel oči a zaplavil ho vtíravý pocit zoufalství. Nikomu to... vybavil si Harryho slova a zase zvedl hlavu - mohl věřit, že si to Potter opravdu nechá pro sebe? Samozřejmě, ozval se tichý hlásek v jeho podvědomí. Tohle je Harry Potter, vždycky dodržující sliby, zlatý chlapec... Draco si uvědomil, že to je pravda. Nevěděl proč, ale byl si jistý, že Potter bude mlčet. Zároveň si trpce pomyslel, že být on na Harryho místě, využil by každou šanci ho znemožnit. Jenže Potter není jako ty! -- Ne, to tedy skutečně není. Šlechetný Harry Potter...

Když Harry vešel do Velké síně a kráčel směrem k nebelvírskému stolu, Draco si nemohl pomoct a pokradmu ho pozoroval.

Potterův obličej byl naprosto klidný, bez jakékoliv známky škodolibosti nebo zlomyslnosti, což jen potvrdilo Dracovo tušení, že Potter se nechystá pobavit historkou o jeho výstupu u piána celý nebelvírský stůl.

Harry se usadil mezi své dva nejlepší přátele, na své obvyklé místo, odkud měl shodou okolností dokonalý výhled na stůl, kde seděli zmijozelští.

Draco, který po něm celou dobu nenápadně pokukoval, sebou přistiženě trhl, když Harry zabrousil pohledem přes síň a očima spočinul na jeho tváři. Přesto neuhnul a několik sekund se vpíjel do Potterových očí, připomínajících zelené smaragdy. Něco v Harryho pohledu ho zneklidnilo ještě víc - nebylo tam ani památky po posměchu či něčem podobném, Potter se na něj díval pátravě a zamyšleně, jako by se snažil proniknout hlouběji, dovnitř, pod masku domýšlivosti a povýšenosti, až do Dracova srdce.

Malfoy rychle pohlédl stranou, déle už ten pohled nesnesl. Proč se na mě takhle dívá? Koutkem oka spatřil, jak Potter lehce potřásl hlavou, odhrnul si vlasy z čela a dal se do jídla.

Draco chvatně dosnídal, zvedl se od stolu a opustil Velkou síň. Když odcházel, cítil, že ho vyprovází něčí pohled - ani se nemusel otáčet, aby věděl, čí.

++ Komentovat ++

++ Další kapitola ++

++ Zpět na výběr kapitol ++

++ Zpět na přehled Harry Potter fan fiction ++